Článek
Podrážděný. Ironický. Možná až lehce arogantní a našlapující na první dobrou. I takový pocit jsem někdy měl z trenéra hokejové reprezentace. Zejména během loňského mistrovství světa v Rize. Na nynějších hrách v Pekingu je to však směrem k médiím zcela jiný Filip Pešán.
Sám přiznával, že mu jeho nejbližší nejednou říkali, že před kamerami působí nabubřele a že by s tím měl něco dělat. Šéf české střídačky si to prý uvědomoval, ovšem když pak přišel před novináře, byl to zase ten „starý Pešán, jak ho všichni známe."
Jenže v Pekingu to neplatí. Najednou před vámi stojí milý a vstřícný člověk, ochotný vysvětlovat sebemenší detail, který se na první pohled může zdát nepochopitelný. Na každou otázku; ať mu přijde sebevíc hloupá; se snaží odpovědět a vysvětlit svůj pohled. Jasně; můžete namítnout, že po skalpech Švýcarů a Rusů mu je hej, jenže Pešán byl stejně ochotný i po úvodním fiasku s Dány. Až člověka musí napadnout, proč to tak nešlo i v minulosti.
U reprezentace najednou panuje úplně jiná atmosféra než v Rize, kdy třeba útočník Sekáč chtěl předčasně balit kufry. Hráči i mimo záznam přiznávají, jak je Pešánovy tréninky baví, jak se na ně těší. Trenérova komunikace s žurnalisty do této mozaiky jen zapadá.
