Článek
Silné emoce jsou nedílnou součástí sportu, možná i jeho podstatou. Ovšem obrázky, které jsme viděli po čtvrtečním vypjatém finále olympijské soutěže krasobruslařek, přinesly při pohledu na zničené ruské závodnice spíš pocit mrazení. A s ním vtíravou otázku: Opravdu takový druh emocí v podání dívek ve věku 15 a 17 let skutečně chceme?
Jako jasný viník se na první pohled jeví ruská trenérka Eteri Tutberidzeová. Její brutální metody na úrovni sovětských sportovních továren ve stylu „použij a zahoď" jsou dostatečně známé. Přesto mi přijde, že jsme svědky jevu, který tuhle „Paní-všeho-zla" a její nechvalně proslulou mučírnu na moskevském bruslařském stadionu Sambo-70 přesahuje.
Zhroucené ruské krasobruslařky.
Vzpomeňme si na psychický kolaps americké gymnastické hvězdy Simone Bilesové při letní olympiádě v Tokiu. Nebo problémy japonské tenisové star Naomi Ósakaové či čínské gymnastické inženýrství.
To všechno jsou příklady obětí systému, v němž je vše podřízeno sportovnímu úspěchu. Jaká je ale jeho adekvátní cena? Zmordované tělo? Rozhodně ale žádná medaile nestojí za zničené duše dospívajících dívek, které si z pozice rukojmích v nemilosrdně konkurenčním prostředí možná následky svých traumat ponesou až do konce života.
