Článek
„Většina lidí si pak myslí, že v korytu jezdíme na bobech, náš sport zná málo lidí. Tak musím dokola vysvětlovat, že nemáme volant ani brzdy, přesto saně řídíme," popisuje.
Sám k saním přičichl díky dědovi, který se tomuto sportu věnoval. V Klášterci nad Ohří navíc byla dráha, kde si mohl rychlou jízdu nohama napřed ozkoušet a už u ní zůstal. „Právě ten adrenalin mě u toho drží," přiznává, že více než stočtyřicetikilometrová rychlost je návyková.
Není klasickým sportovním profesionálem, závodění kombinuje s civilní prací. „Jsem svářeč a vloni jsem se přesunul do firmy v Německu. Řekl jsem jim, že přes zimu budu čtyři měsíce pryč a tolerují mi to a vycházejí vstříc," pochvaluje si přístup zaměstnavatele.
Olympijskou dráhu okusil už během dvou a půl týdne na startu sezony, jenže na další Světový pohár v Rusku mu nedorazily saně. „Tři závody jsem musel absolvovat na vypůjčených a každý týden se v podstatě učil jezdit nanovo," popisuje.
Laik to nepozná, ale mezi saněmi jsou velké rozdíly. „Každé jsou postavené trochu jinak, na míru jezdce, který si řekne, jak moc chce mít tuhé řízení. Záleží na nastavení kování, ostrosti úhlů či přilnavosti," vypočítává.
Olympijská dráha ale na řízení příliš náročná není. „Bude rozhodovat, kdo ji projede čistě. V zatáčkách ani není cítit žádný tlak, musíte jet citem a jen korigovat linii nájezdů a výjezdů," říká.
Kromě individuálních závodů se v Pekingu představí i v divácky atraktivní soutěži štafet. „Z té disciplíny mám vždycky největší strach. Jak je to týmový závod, nikdo ho nechce zkazit," přiznává. A štafeta má svá specifika.
„První jede žena, já mám na startu zavřená dvířka. Když je někde za desátou zatáčkou, ozve se pípnutí, že se blíží k terči. Asi 200 metrů před cílem přijdou dvě pípnutí, na konci dráhy plácne do terče, mně se otevřou vrátka a musím vystartovat," líčí Lejsek, po němž ještě přijde na řadu sáňkařská dvojice.
