Článek
PEKING (Od našeho zpravodaje) - Jak prožívá výsledky svých svěřenců? A co říká na náročnost tratí v Čang-ťia-kchou?
Olympijský areál pro běžecké lyžování je moderní, řada závodníků včetně Čechů je ale považuje za extrémně náročné. Jaký je váš pohled?
Musí se taky trochu plakat, že jo. (směje se) Já ale souhlasím. Tratě jsou hodně těžké, navíc v kombinaci s nadmořskou výškou. Připomíná mi to areál na hrách v Salt Lake City, tratě dokonce projektoval stejný člověk. Já už si nevzpomenu na své pocity z roku 2002, byl jsem tehdy mladej a nabitej. Ale když jsme přijeli, tak mí závodníci říkali, že jsou tratě lehké. A když jsem si šel zalyžovat sám, tak jsem si říkal, že asi jedu jinde než oni. Když jsme ale šli víc do rychlosti, tak je to taky přešlo.
Je to tak správně?
Myslím, že to není z principu špatně. Tratě prověří výkonnost každého a může dojít i k překvapení. Jsou těžké, zákeřné. Ale taky si myslím, že je to o tom, jak moc si to sportovci pustí do hlavy. Pořád si opakovat „je to těžké a je tam výška" není dobré. Své kluky na to připravuju, říkám jim „Bude to bolet, ale jdeme závodit."
Areál leží v 1800 metrech. Skutečně je už taková výška znát na výkonnosti?
Mezinárodní lyžařská federace má pro závody stanovený výškový limit právě 1800 metrů nad mořem. Ale třeba s Martinem Koukalem jsme závodili v Americe na Spring Series, kde se jezdilo třeba ve 2400 metrech. Určitě jsou typy, kterým vyšší polohy nemusí sedět. Myslím ale, že všichni olympionici byli dost dlouho na přípravách ve výšce. Teď už je to o tom, jak se komu sešla forma a jak to dostal do hlavy. Spíš vnímám napříč výpravami, že hodně jedinců přijelo s mnohem větším očekáváním a po nepovedených prvních závodech je to trošku zlomilo. Třeba Norové zdaleka nedominují jako dřív a je slyšet, že výšku často zmiňují.
Jak jste plánoval v tomhle ohledu přípravu Polákům?
Od začátku května, kdy příprava na olympijskou sezonu začala, jsme byli čtyřikrát na soustředění ve výšce kolem 1900 metrů, v Pyrenejích a standardně na Dachsteinu. Pět dnů jsme ale třeba lyžovali ve třech tisících. Dával jsem schválně sportovcům trochu kopance, ale chtěl jsem, aby si šokově zvykali. Závěrečnou přípravu jsme pak měli na Passo Oclini v Dolomitech ve dvou tisících metrech. Byli jsme tam společně s ruským týmem a poté jsme se dopravili rovnou do Pekingu. V zásadě jsme byli poslední měsíc a půl ve výšce 1800 a výš.
Polští běžci nicméně podobně jako Češi nezajíždějí výsledky v elitní desítce. Jak budete hodnocen?
Naše zatím nejlepší umístění je včerejší 15. místo v týmovém sprintu, 19. příčka Macieje Staregy ve sprintu a 26. místo Dominika Buryho ve skiatlonu, pro kluky jde o nejlepší výsledky v sezoně. Samozřejmě z mého pohledu nejde o top umístění. Ale když si vezmu, odkud jsme s kluky začínali, tak to jsou pěkné výsledky. Šlo o dlouhodobější plán a kde jinde ukázat nejlepší výsledek než na olympiádě. A co tak sleduji, tak hodnocení v Polsku je velmi dobré.
U týmu působíte poslední tři roky a vrcholem mají být právě hry v Pekingu. Už víte, co bude dál?
Kontrakt mi končí na jaře a dál vidím dvě tři cesty. Určitě chci zůstat u lyžování a promýšlím i další věci. Ale pokud dotaz směřuje přímo na to, zda v Polsku zůstanu... I když jsem tam velmi spokojený, tak na 99 procent nezůstanu.
Kam by tedy mohla vést cesta? Zpět k lyžařským maratonům?
Tým jsem uzavřel, protože se nedaly stíhat dvě věci najednou. A neumím si představit, že bych začal z fleku budovat nový. Možná někdy v budoucnu.
