Článek
Jsou to necelé tři roky, co se po téměř 40 letech života v zahraničí, vrátil do rodného Česka - jak on sám s oblibou říká - aby tu prožil svou třetí třetinu a dá-li bůh tak i prodloužení. V životopise "neznámého" muže svítily trenérské štace v klubech NHL i spolupráce s velkými hvězdami zámořského hokeje, protože jeho specializací byl a je rozvoj hokejových dovedností (skills coach).
A už tenkrát mě při našem rozhovoru, v němž jsme probírali výchovu hokejového potěru, zaujal jasným názorem na to, zda mají děti hrát na výhry, či nikoliv. "Trenéři a rodiče mají povinnost děti na neúspěch připravit, ne je před ním chránit. Děti musí vědět, že mají každý den pracovat, aby se zlepšily. Když jim řekneme, že výsledky nepočítáme, že všichni jsou vítězové, tak to není realita života."
Měl a má recht.
O pár měsíců později se ujal vlády nad ženskou reprezentací, dal si za cíl zapálit v Češích nadšení pro ženský hokej a při premiérové účasti nároďáku v Pekingu se mu to dozajista povedlo.
Nebál se už před nominací mluvit o vzájemném neporozumění s jednou hráčkou a i teď po turnaji s prvorepublikovou noblesou, kterou se v sobě snaží pěstovat, přiznal, že některé dámy si úplně nezasloužily v Číně být. "Pokud chceme v budoucnu hrát o medaile, je třeba úplně jiných charakterů, než které se v týmu objevovaly. To není kritika. Ale na vyrovnané zápasy s Kanadou a Amerikou potřebujete opravdu lidi, na které je stoprocentní spolehnutí a kteří hrají jenom pro tým a ne pro sebe."
Když následně dostal otázku, zda tým bude za čtyři roky silnější, upřímně odvětil: "Pokud budou mít holky ochotu se dále zlepšovat. V Česku mnohdy platí, že se často trénuje, ale nechodíme se na tréninky zlepšovat."
A má zase recht.
On sám prý teď stojí na rozcestí a neví, zda bude pokračovat. Chce znát představy svazu i touhu, jak moc to s ženským hokejem myslí vážně.
Český hokej za poslední dekádu či dvě udělal mnoho bot a minel, nechat si ale utéct Pacinu by byl tuze kardinální omyl. Proč? Protože Pacina je v mých očích prototypem kouče, který tu napříč celým sportovním hnutím zoufale chybí. Je to vizionář, jehož dopředu neženou jen "branky, body, vteřiny", ale ideje. Tuší, kde by jeho sport měl být za pět, deset či patnáct let, což drtivá většina jiných koučů postrádá, neboť žijí "teď a tady".
Má i obrovskou výhodu, že není zatížen podivnými - někdy až mafiánskými - vztahy, které nejen hokejové prostředí tíží. Těží ze svého nesportovního rozhledu i nasátí západní kultury, ke které se marně snažíme třicet let přiblížit. Dokonce tvrdím, že by si Pacina nejen měl pozici reprezentačního kouče udržet, jemu by slušela i důležitější hokejová role.
Znám spoustu trenérů z jiných sportů, kteří nadšeně jezdí na jeho přednášky. On - na rozdíl od mnoha tuzemských kolegů - se nebojí zkušenosti sdílet, vzájemně se obohacovat. Však říká: "Sdílení informací nás posouvá, tutlání nás zanechává v minulosti."
A má zase recht.
Nejen u hokeje můžete vnímat, jak častokrát tvrdou práci sráží malost, strach, aby si dotyčný udržel flek, vnitřní sváry "maloměstského" typu či dávné křivdy, kdy někdo někomu šlápl na kuří oko. Jenže právě v pozicích šéftrenérů či reprezentačních koučů potřebujete lidi, kteří vás nadchnou - ať už třeba pro zdánlivě malou změnu v přípravě nejmenších capartů, která ale může mít na konci zásadní výsledek, či pro futuristickou myšlenku. Potřebujete lidi, které nedusí staré bolístky a především lidi, kteří vědí, kam kráčí.
A byť to někdy může bolet, tak z vytyčené cesty neuhnou.
Pacina mezi takové lidi patří.
A nejen hokeji má ještě co dát.
Robert Sára
Sportovní žurnalistice se absolvent Masarykovy univerzity (obor historie–žurnalistika) věnuje od roku 1999. Zaměřuje se především na hokej, jako reportér se účastnil řady světových šampionátů. Rovněž pokrývá témata z motorsportu a sportovní politiky. Více než 20 let působil v MF DNES, v roce 2021 přešel do Sport.cz.
