Článek
PEKING (od našeho zpravodaje) – Na vině byla dle jejích slov nadmořská výška zhruba 1700 metrů nad mořem, s níž se mladá lyžařka, která vloni sahala po medaili na MS do 23 let, nepopasovala. Tělo se jí ještě třáslo, přesto ochotně vyprávěla o svých pocitech na olympijských tratích, na nichž předávala po prvním úseku až jako předposlední 17. s propastnou ztrátou dvou a třičtvrtě minuty. Její parťačky vytáhly českou štafetu aspoň na třinácté místo.
Co se s vámi dělo na trati, že jste tolik odpadla?
Tady v tom vysokohorském prostředí to jednou jde a jednou nejde. Dneska jsem na to nebyla absolutně připravená, jsem nejslabší článek štafety. Bohužel mi to hodně nesedlo. Tady když se tělo sekne, tak vás nepustí dál. Je to tu strašně vysoko.
Tereza Beranová na olympijské trati v závodě štafet.
Takže jste trápení tušila už předem?
Před sprintem jsem myslela, že nepostoupím. Tři dny jsem ležela v posteli a nemohla se zvednout. Pak jsem postoupila a ten den byl skvělý, protože se mi jelo fakt dobře. Tak jsem si říkala, že to bude obdobné. Ale nebylo... Od začátku to bylo hrozný.
V posteli jste ležela kvůli nadmořské výšce?
Ano. Přijedete a nemůžete se hnout. Pro tělo je těžké to zvládnout. Někdo to zvládne líp, někdo hůř, ale je to pro každého stejné. Musíme víc trénovat...
Kdy jste pak na trati věděla, že to bude špatné?
Když jsem vystartovala a viděla to tempo. My si říkaly, že pojedeme odzadu, protože víme, že to je zabijácké tempo a někdo odpadne. Bohužel jsme odpadly my.
V individuálním závodě byste zvažovala, že vzdáte?
To si pište, že jsem to chtěla zabalit. Ale je to týmový závod, nedělá se to. Já vím, že to je propadák jako sviňa, ale jsem mladá, jsme mladý tým, věřím, že zvládneme natrénovat. Není to hned. Olympiáda je vrcholná akce a tyhle tratě nikde jinde na světě nejsou, kór v takové výšce. Jsou krásné. Ale náročné tou výškou.
Dá se popsat, co se v ní děje s vaším tělem?
Mně se konkrétně zavře hrudník a nemůžete nic. To není zakyselení. Ale udělali byste rychlejší krok nebo tempo a seklo by vás to. Myslím, že kdybych fakt zrychlila, seklo by to se mnou. A to si nechci dovolit před team sprintem. Když tělo nejde, tak nejde. Cítíte, že vás nepustí.
Co se dá udělat, aby to ve středečním sprintu dvojic nedopadlo stejně?
Půjdu si lehnout. A budu zase ty tři dny ležet. Není sranda si s tím zahrávat. Pro tělo je vysokohorské prostředí strašně náročné. A pak budu doufat, že se to zvedne a ten team sprint půjde. Jinak to tady nebude moc hezká podívaná...
Máte takové problémy s výškou i v Evropě, třeba v Davosu?
V Davosu taky. Tam už jsme na to také přišli, že se trénink nesmí hrotit. Ale tohle jsem ještě nezažila, je to hrozně zajímavé. Opravdu to není sranda.
Nehrála roli i psychika? Olympiáda je výrazně sledovanější než Světové poháry...
To ne. Pro mě je to závod jako každý jiný. Je to jen vyhrocené, co se týče médií, ale závodník ví, co má dělat, jak má jet. Není na nás vyvíjený takový tlak, abychom se z toho museli složit.
Máte tedy pocit, že jste v přípravě udělaly všechno správně? Vědělo se dlouho dopředu, že tu tratě budou ve vyšší nadmořské výšce...
Myslím, že jsme se připravili opravdu dobře. Ono, když se podíváte na Nory, ti to nezachytili, čekala bych od nich víc na to, jaké mají finanční podmínky a zázemí. My jsme malý mladý tým, myslím, že kvality máme. Nic jsme nepodcenili.
Na co si tedy za daných okolností troufáte ve sprintu dvojic?
Chci, abychom postoupily do finále. Doufám, že vydrží tělo Janatky (Kateřiny Janatové) i moje, nic jiného si nepřeju. A tam bychom chtěly nechat všechno. Je to vabank, nevíte, co se komu stane, kdo promaže, komu výška nesedne. Je pak hrozně hratelné se ve sprintech poprat o lepší umístění.
