Článek
Peking (od našeho zpravodaje) - Šestou příčku z Pchjongčchangu sice nevylepšila, s ohledem na okolnosti brala umístění jako úspěch. Byť při rozhovoru po závodu neudržela slzy...
Na samém konci poslední jízdy jste zvedla ruku se zaťatou pěstí. Z tváře je ale patrné, že spokojená úplně nejste. Je to tak?
To gesto bylo spíš proto, že opadl ten tlak a že jsem vůbec... Prostě jsem tady neměla dobrou jízdu. Dělala jsem moc chyb a s tím se pak nedá nic dělat.
Pokud ale na výsledek nahlédnete v kontextu celé sezony?
Byly tam chyby, který jsem nechtěla dělat. S tím spokojená nejsem. Když se ale kouknu na sezonu, tak je to strašný úspěch dneska. Můžu být spokojená, že jsem vůbec tady. Vždyť jsem byla ještě těsně před olympiádou v nemocnici. Myslím, že... (rozpláče se)
Nemusíte odpovídat.
To je v pořádku. Myslím, že můžu být jenom šťastná, že tady vůbec jsem. Po závodu ve Svatém Mořici (po kterém jí byl v polovině ledna diagnostikován diabetes 1. typu - pozn. red.) to mohlo dopadnout o hodně hůře. To nejsou slzy nespokojenosti, ale úlevy, jak opadne ten tlak. Jsem šťastná, že jsem vůbec mohla stát na startu. Myslím, že na to můžu být pyšná. Že jsme to všichni společně zvládli, byla jsem tady a podala celkem dobrý výkon.
Zažila jste už Pchjongčchang, poslední dvoje hry ale významně ovlivnil koronavirus. Byly ty v Pekingu hodně jiné?
Je taková škoda, že tady není atmosféra jako v Koreji. Tehdy přijela rodina, kámošky, spousta diváků. Tady jsou pocitově dva lidi na tribuně. Pořád musíte mít roušku, máte strach, že chytíte covid nebo budete pozitivní. I když ten omikron asi už velké riziko nepředstavuje. Znám plno sportovců, co byli v karanténě, a nikdo neměl příznaky.
Skeletonistka Anna Fernstädtová obsadila při své olympijské premiéře v českých barvách sedmé místo a v nejdůležitějším závodě sezony zajela nejlepší výsledek.
Takže na vás olympijský duch ani nedýchl?
Na dráze mezi závodnicemi a ve vesnici, kde vidíte ostatní sportovce, trošku jo. I když tady byla hodně malá vesnice, takže to nebylo to tradiční potkávání se spoustou sportovců z různých sportů. Navíc se lidi spolu moc nevídali kvůli covidu.
Končí jeden olympijský cyklus, začne další. Jaká bude Anna Fernstädtová za čtyři roky v Cortině?
Nevím, jaká bude Anička za týden. Budeme ještě hodně řešit tu cukrovku. Nevím, teď jsem půl roku vlastně trénovala pod nemocí. Uvidíme, jak to bude.
Může hrát onemocnění nějakou zásadnější roli v uvažování o budoucnosti?
Ne, určitě budu dělat skeleton dál. Ale před olympiádou jsem měla týden na vychytání věcí. Až se vrátím, tak bude konečně čas všechno jaksepatří nastavit. Nemám strach, že bych nemohla dělat sport.
Co jste se musela všechno naučit a vychytat?
Stravu, inzulín. Mám senzor na měření cukru, pumpu. Je to pro mě všechno nové. Nejsem asi ještě ta úplně nejpovolanější osoba na takové otázky. (pousměje se)
Po závodu jste plánovala dát si pizzu. Dá se vůbec v Číně sehnat?
Máme ve vesnici Pizza Hut. (usmívá se) Já jsem dva týdny jedla pořád to samé jídlo, abych udržela všechny hodnoty v normě, takže teď se vážně těším, že si dám něco jiného.
Anna Fernstädtová během první jízdy skeletonu žen na olympijských hrách v Pekingu.
Není zrovna pizza velká sacharidová bomba?
Uvidím, co to teď se mnou udělá, když tak si dám inzulín. Já nevím, musím to všechno probrat s doktorkou, na všechno měl vliv i stres a nervozita. Věřím, že to bude nějak v pohodě. Je dobré, že se to našlo. Mohlo by to skončit mnohem hůř. Nějak jsem se s tím srovnala, i když mě to bude omezovat celý život. A třeba budu inspirací pro nějaké děti nebo jiné sportovce, kteří také mají diabetes, že všechno je možné... (v očích má slzy)
