Článek
Během dalších čtyř let jste ve Světovém poháru přidala šest triumfů na snowboardu i dva na lyžích. Řada olympijských vítězů přitom o období po hrách mluví jako o hodně náročném a vyčerpávajícím. Jaké bylo pro vás?
Já odmala chtěla závodit na olympiádě v lyžování i snowboardingu, a tak jsem se opravdu už od dětství připravovala na všechny možné scénáře. Na prohry i výhry. Věděla jsem naprosto přesně, co dělám, a hlavně proč to tak dělám. Udělala jsem si plán a toho jsem se pečlivě držela. Představovala jsem si v hlavě samozřejmě i to, co se bude dít, když vyhraju závod.
A jak se ty představy pak lišily od reality?
Šéf komunikace Českého olympijského výboru mi hned po vítězství na lyžích řekl: „Holka, ty si vůbec neumíš představit, co tě čeká." A já odpověděla: „To vám řeknu naprosto přesně. Zruším teď plánovaný odpolední trénink na snowboardu, půjdu na dopingovku, pak na tiskovku, na ceremoniál a kvůli tomu všemu se dostanu později do postele, takže se najím cestou někde v KFC, ale už teď se těším na zítřejší trénink snowboardu." V tom je myslím obsaženo všechno. Navíc jsem byla připravená i na to, že kromě fanoušků, kterým jsem udělala radost, začnou okamžitě hejtři můj úspěch zpochybňovat. Vím, že každý úspěch trvá jenom do půlnoci.
Takže ani nepřišly momenty, kdy by vám zvýšená pozornost byla nepříjemná a narušovala vaši závodní koncentraci?
Ne, koncentraci si vzít nenechám... (úsměv) V tomhle ohledu mám ohromnou výhodu. Vyrůstala jsem vedle slavného dědy (hokejový mistr světa Jan Klapáč) a Janka, takže to, že mě nebo nás někdo pozdraví na ulici a chce se s námi vyfotit, mi přišlo normální. Navíc mám príma fanoušky. Třeba jen zavolají na ulici, že mi fandí nebo zamávají z auta, jsou moc milí a mě to vždycky úplně pohladí. Takovým lidem moc ráda dělám radost. To jsou ti opravdoví fanoušci, kteří sportovce podrží i v momentech, kdy se zrovna nedaří.
Jejich zvýšené pozornosti, jak říkáte, si fakt nevšímám. Janka nebo trenéry občas ta nenávist docela mrzí, ale já je vždycky uklidňuju a říkám: „Vy si vážně myslíte, že mi všichni jenom fandí? Už snad víte, jak sportovní svět funguje, tak to prostě nechte plavat..."
Můžete být stále někde inkognito, nebo je vždy otázkou času, kdy vás někdo pozná?
No poznávají mě lidi už i bez helmy a brejlí, to je fakt... (úsměv)
Co třeba na řecké Lefkadě, kam jezdíte každé léto s rodinou relaxovat i trénovat?
Tam chvíli trvalo, než to prosáklo... Oni mě totiž berou jako místní holku, protože jsem tam od dětství přes prázdniny vlastně vyrůstala. Ale teď už to samozřejmě vědí. Jednou když jsem začátkem léta do Řecka dorazila, ptala se mě zmrzlinářka, jakou jsem měla zimu. Dala mi zmrzku jako vždycky, mimochodem na Lefkadě za ní nikdy nemusím platit, když jsem sousedka... (úsměv) Tak jsem jí vyprávěla, že jsem byla zase celou zimu na horách a měla se fajn. Jenže v té době zrovna nějak začalo to bláznění se sociálníma sítěma...
Jak dlouho trvalo, než zjistila, jak slavnou má zákaznici?
Hned druhý den mě odchytila a povídá: „Ester, ty jsi vyhrála mistrovství světa na snowboardu? A jezdíš svěťák na lyžích? Proč jsi to tady nikomu neřekla? My jsme celý ty léta mysleli, že jsi surfařka." (směje se) No a pak už to věděli u pekaře, řezníka a ve všech hospodách, kluk, co jim vozí ryby, to řekl dalšímu, který jezdí do přístavu s melouny, a tak se to nějak rozneslo po celém ostrově. Ale je to fajn, pořád jsem jejich surfařka a kamarádka a mají mě úplně stejně rádi jako když jsem tam přijela to první léto. Asi proto to tam tak miluju.
Olympijské hry nazýváte už od Pchjongčchangu v nadsázce jako přáteláček. Opravdu může být i na nich přátelská atmosféra, nebo na vrcholných závodech už se každý soustředí jen na sebe?
Já moc nevím, jak to tam chodí. Snažím se zařídit si bydlení s týmem vždycky co nejblíž ke kopci. Mě baví závody, ne to kolem. Ten největší mejdan zažívám mezi startem a cílem.
I když fungujete především ve svém týmu, máte mezi lyžařkami či snowboardistkami někoho, s kým si máte pokaždé co říct a máte k němu blízko?
Jasně že mám! Kde začnu... Tak třeba Slovinka Ilka Štuhecová, Mikaela Shiffrinová, Kira Weidleová, Sofia Goggiaová je taková moje italská ségra, Federica Brignoneová, mezi muži Alexis Pinturault, Kjetil Jansrud, Aleksander Kilde, Dominik Paris, Slovinec Boško Kline... Ze snowboarďáků zase Žan Košir, Nevin Galmarini, Vic Wild, Mirko Felicetti, Roland Fischnaller, Benjamin Karl nebo Aaron March... A to je jen vzorek těch, se kterými si mám co říct.
S rozhovory spíše šetříte, ale když už s médii komunikujete, býváte vstřícná a usměvavá. Berete mediální povinnosti jako nutné zlo, součást své práce, nebo se občas i ráda podělíte o své názory?
Vůbec o tom takhle nepřemýšlím. Když se mě někdo zeptá, odpovím, a je jedno, jestli je to novinář nebo fanoušek. Jen nikdy nejsem ta, kdo začíná hovor. Nejsem ani ráda středem pozornosti.
Jak jste pokročila se studiem marketingu? Kdy si vůbec při svém nabitém programu dokážete na učení dokážete najít čas?
Ukončila jsem bakalářské studium a studuju pořád dál, abych nepřemýšlela jen o tom, jak sjet co nejrychleji kopec. Ale jsou lidi, kteří studují, chodí do práce a vychovávají při tom děti. To je obdivuhodný! Klobouk dolů před nimi...
Působíte při závodech i mediálních vystoupeních vcelku klidným dojmem. Označila byste se za flegmatika, nebo jsou věci, které vás dokážou spolehlivě vytočit?
Já jsem definice flegmatika!
Přesto, zažila jste od minulé olympiády něco, co by vás podobně překvapilo jako vedoucí čas při super-G v Pchjongčchangu?
Třeba, když novináři napíšou, že jsem nejela nebo se neumístila podle svých představ. To úplně žasnu, jak mi vidí do hlavy a jak dobře mě znají... (směje se)
Od her v Pchjongčchangu se váš trenérský a realizační tým proměnil. Zejména s fyzioterapeutem Michalem Lešákem a servismanem Milošem Machytkou trávíte prakticky celou zimu. Jaký máte recept na to, jak se vyhnout ponorkové nemoci?
Recept je snadný. Obklopte se lidmi, kteří jsou fajn, je s nimi legrace, jsou chytří a posedlí tím, co dělají. Nejen, že je baví jejich práce, musejí mít i vůli po tom se zlepšovat a každý den pro to dělat maximum, stejně jako já. Takové lidi si vybírám do týmu.
Je těžké takové najít?
Nikoho ke spolupráci nenutím. Zároveň ale dělám všechno proto, aby byli kluci spokojení, aby tým dobře bydlel a jedl, pohodlně cestoval, tohle všechno jim chci zajistit, protože si vážím nejen jejich práce, ale i toho, jací jsou to frajeři. Nikdo si neumí představit práci lyžařského nebo snowboardového trenéra, fyzioterapeuta nebo servismana, fakt nikdo. To není postávání před lavičkou při fotbalovém zápase... (úsměv) Je to dřina od rána do noci často v krutých mrazech, s nákladem nehorázně těžkého materiálu na zádech. Ta dřina je stejná pro celý tým, který musí fungovat jako perfektně seřízený stroj. A v podmínkách, ve kterých si žijeme, je ponorková nemoc to poslední, co nás trápí.
Nováčkem v týmu je zkušený lyžařský trenér Franz Gamper, co do něj přinesl?
Nový pohled na ženy a na lásku. Zkrátka Ital!
Jen komunikace je možná teď náročnější, s Gamperem předpokládám mluvíte německy, na snowboarding máte amerického kouče Justina Reitera, zbytek týmu mluví česky... Je pro vás složité přepínat mezi jednotlivými jazyky?
Už o tom nepřemýšlím. Ve snowboardovém týmu je úředním jazykem angličtina a v lyžařském němčina. Všichni se tomu museli přizpůsobit.
Kdo je ve vašem týmu nejpřísnější a s kým si užijete nejvíc legrace?
Legrace je se všema. A přísná, to jsem já! (směje se)
Říkáte o sobě, že mentálního kouče nepotřebujete, když máte maminku. Řešíte spolu častěji lyžování a snowboarding, nebo se spíš snažíte bavit o jiných tématech?
Řešíme spolu kondiční trénink a pak to, u čeho se zasmějeme. My se vlastně chechtáme furt. Na to je dobrý i Méďa (fyzioterapeut Michal Lešák), má stejný druh humoru jako my.
Lyžařského kouče Tomáše Banka jste si vychvalovala i jako týmového kuchaře. Čím vám udělá největší radost?
Čímkoliv, co uvaří. A hlavně oceňuju, že mě zavolá, až když je jídlo na stole, takže můžu trénovat, odpočívat a neztrácím čas sezením u stolu dýl, než je potřeba... (úsměv)
To jen potvrzuje jeho slova, že jídlo je pro vás spíše ztrátou času, který můžete využít jinak. Je to opravdu tak, nebo si někdy dokážete vychutnat i dlouhou klidnou večeři?
To je fakt, nejlepší kuchař je u mě rychlej kuchař! Jsem asi ještě ve věku, kdy je pro mě čekání na jídlo a všechno kolem opravdu trápení. Proto mě baví švédské stoly nebo jídlo do auta...
Máte ráda čínskou kuchyni?
Mám, ale ne tu, co jsem jedla v Číně... (úsměv) Mám ráda „čínu", kterou si objednám doma, u nás za rohem.
V Číně jste závodila v roce 2019 ve středisku Secret Garden na snowboardu, v tom máte proti lyžařským soupeřkám drobnou výhodu. Co vám z pořadatelské země her utkvělo v paměti?
To, že za mnou přišli fanoušci, vrazili mi do ruky telefon a poprosili mě, jestli se nemůžou vyfotit s Méďou. Takhle slavného fyzioterapeuta mám! A pak to, že neuměli jinou řeč než čínštinu.
