Článek
Pane Jandači, končí druhé kolo prezidentských voleb, jak vy nahlížíte na českou společnost?
Cítím, že v naší společnosti, nejen ve sportu, je hrozně moc negace, urážek, nedůstojnosti. Vzájemně se napadáme, urážíme. Chybí mi respekt.
Ve světě to je jiné?
Přijedete do Rakouska, kde vás pozdraví cizí člověk, přestože vůbec neví, kdo jste. Tady si otevřete zprávy a dýchne na vás, kdo je zloděj, nebo slyšíte vulgarity od prezidenta. Jak pak má ta společnost vypadat!?
| Velký rozhovor s Josefem Jandačem o olympiádě, šancích českého týmu v Jížní Koreji, vyjde v deníku Právo v příštím týdnu. |
Sledujete politiku?
Nemůžu říct, že úplně dopodrobna, ale samozřejmě ji sleduju. Společnost se v ní odráží a není to jen o posledních volbách do Poslanecké sněmovny nebo prezidentské volbě.
A o čem?
Vraťme se do minulosti. Který politik vám utkvěl v paměti? Nejspíš jen Václav Havel, který byl lidovým a váženým prezidentem. Když jste přijel do zahraniční a tam zjistili, že jste z Česka, hned si řekli: Jo, Václav Havel. Řekne vám někdo Václav Klaus nebo Miloš Zeman? Řekne, ale v jakém slova smyslu!? Všichni se u toho chytnou za hlavu.
Nemáme se dobře po roce 1989?
Je skoro třicet let po revoluci. Ano, otevřely se hranice. Ale nemám pocit, že by se za tu dobu nějak přivřely ekonomické nůžky mezi lidmi. Co si může takový důchodce pořídit za deset tisíc měsíčně? Důchodců bude přibývat, mladým se do práce příliš nechce, i když jí je teď dost, což je super. Bude nám ještě strašně dlouho trvat, než se s vyspělými evropskými státy srovnáme. A jestli vůbec.
Pojďme k vašemu synovi Petrovi. Tomu je patnáct let, stále ho fascinuje hokej?
On je více orientovaný na NHL, v ní má dneska, když to přeženu, už podobný přehled jako Jirka Fischer, což už je co říct. Když jsme se koukali na poslední šampionát dvacítek, sypal jména hráčů ostatních týmů jako z klobouku a věděl, kde daný hokejista hraje.
Takže má touhu prosadit se v hokeji?
Jeho snem je dělat generálního manažera klubu NHL. Nechci mu to rozmlouvat, jen jsem mu řekl, že to bude trnitá a složitá cesta. Sny jsou ale od toho, aby se plnily, měli bychom je mít.
Jak probíhá jeho fascinace NHL?
Nejdříve měl sešitek, teď už všechno cvaká do počítače. Staví si svoje týmy, vysvětluje mi, proč teď Vegas dominují NHL a proč tomu tak příští sezónu nebude. Je do toho úplnej blázen.
Vy jste koučem národního týmu, jak to máte spolu - radí, kritizuje?
Strašně mi fandí.
Prožívá zápasy národního mužstva?
Už od mládí byl strašný nervák a hrozný pesimista. S manželkou přijeli na posledním mistrovství světa v Paříži na zápas základní skupiny s Finskem. Prohrávali jsme 0:3, žena to s ním po druhé třetině už nevydržela a ze stadiónu odešli. Hudroval, že všechno na naší hře je špatně. Než dojeli na hotel, vyhráli jsme na nájezdy.
Pokud se to stane jednou, tak je takový truc v pohodě, ne?
Naposledy přišel v prosinci na domácí zápas s Finskem v rámci Channel One Cupu. Hráli jsme hrozně a on furt jenom hučel. Manželka mu řekla: Peťane, jestli se sbalíme, už tě na hokej nikdy nevezmu a řeknu to i tátovi. Zase jsme to dokázali otočit. Doma jsem si od ženy tu anabázi vyslechl a řekl si, že takhle to dál nejde. Všechno strašně prožívá, až moc by chtěl, aby věci fungovaly.
Proč vlastně nehraje hokej?
Když mu bylo pět šest let, pokoušel jsem se ho dát na hokej, jenže tehdy byl droboučký a zpomalenější. Chtěl jsem ho učit bruslit, jenže na rybníku nebo třeba i při veřejném bruslení přišly krokodýlí slzy. Bulel a bulel, měl k tomu odpor.
Poslední otázka, sportovní spojení otec a syn. Pokud by hrál hokej, vyslechl by si, že táta tohle, táta tamto, nejste nakonec radši, že chce být manažerem?
Jako otec a trenér nároďáku jsem hrozně rád, že hokej nedělá. Měl by to kvůli mně těžší, všude by slýchával, že je protekční dítě, že ho prosazuju. Bohudík jsem nikdy nebyl ambiciózní otec, který by ho do něčeho tlačil. Chtěl jsem jen zjistit a navést ho k tomu, co by ho bavilo. Teď se dal na hokejbal. Když mám čas, rád se na něj zajdu podívat.
