Článek
„Odjížděla jsem ze stavu a viděla, že zůstaly dva terče nespadlé. Vždy se otáčím ještě zpět, ale teď jsem to neudělala," naříkala zdrcená Vítková. „Až v cíli mi řekli, že terč po poslední ráně taky spadnul, byť s prodlením. Já si však myslela, že je mimo," posteskla si.
Jela výborný závod. První dvě střelby vleže zvládla bez chyby, následně první stojku rovněž. A střelnici tak opouštěla na bronzové pozici. Přitom bojovala s bolestí zad.
„V tréninku jsem si hnula se zády. Na něco jsem při sjezdu najela ve stopě. Škublo to se mnou. V první chvíli jsem se nemohla ani narovnat," vyprávěla Vítková. „Nejhorší to bylo v ležce a při sjezdech, nemohu pořádně zabrat rukama. Proto nebyl můj výkon běžecky ideální," posteskla si.
Fyzickou bolest však snášela mnohem lépe, než vědomí, že se zbytečným trestným kolem připravila o pozici v elitní desítce. „Z toho jsou všechny slzy," hlesla zdrceně. „Vždyť první tři položky jsem zvládla dobře," připomínala.
Ještě před závěrečnou střeleckou položkou byla sedmá, na bronzovou pozici ztrácela deset vteřin. „První tři rány byly v pohodě," promítala si Vítková bitvu v nejdelším ženském závodě.
Čtvrtý střelecký pokus šel však mimo terč, pátý zasáhl hranu a spadl s prodlením. Zatímco při závodech Světového poháru organizátoři používají elektronické terče, v Pchjongčchangu jsou sklápěcí, kde dochází při ráně na hranu terče k prodlení.
Vítková si tak nechtěně prodloužila závod. Bolest fyzickou ještě umocnila bolest z pohledu na výsledkovou listinu. Navíc bronzová medailistka ze sprintu žije v nejistotě, zda bude připravená pro úterní štafetu. „Netuším. Nikdy jsem neměla v zádech takové bolesti," hlesla, když opouštěla areál Alpensia.
