Článek
„Dělám rychlobruslení sedmou sezónu. A když jsem začínala, táta nemohl přenést, že jsem skončila s hokejem, jemuž se věnovala celá rodina. Hodně jsme se v počátcích hádali. Taťka měl narážky, že jsem se dala na debilní sport, kde se jezdí jenom doleva. Ale postupně se jeho pohled změnil. A dokonce už se i s trenérem Novákem kamarádí," směje se jednadvacetiletá rychlobruslařská naděje.
Když rodačka z Dvora Králové nad Labem přešla do tréninkové skupiny Petra Nováka, snažila se zvládat hokej i rychlobruslení. Jenže skloubit oba sporty, a ještě k tomu zvládat školu, bylo nemožné.
„Musela jsem udělat zásadní rozhodnutí, protože jsem nestíhala tréninky a soustředění v kombinaci se školou. Na výkonnosti to bylo patrné. I proto jsem se rozhodla přejít za studiem do Žďáru nad Sázavou, s čímž rodiče zásadně nesouhlasili," vzpomíná v olympijské vesnici v Kangnungu Zdráhalová, která absolvovala tři roky v oboru číšnice a po závěrečné zkoušce ji čeká dvouleté maturitní studium. „Rodiče postupně vychladli, jsou za moji vášeň pro rychlobruslení rádi a fandí mi. Pravidelně jezdí na závody, vezmou babičku s dědou a podporují mě společně z tribuny," popisuje česká rychlobruslařka.
V Koreji se však musí obejít bez nejbližších. A tak jí je největší oporou osoba nadmíru povolaná, pětinásobná medailistka ze zimních olympijských her Martina Sáblíková. „Často Martině říkám, že mi není jasné, co tady dělám. Uklidňuje mě, že při první olympijské účasti v Turíně před dvanácti lety byla ve stejném rozpoložení," vykládá Zdráhalová.
„Je zvláštní, že jsem si celou dobu říkala, jak moc bych na olympijské hry chtěla. A když jsem přiletěla a ubytovala se, tak mě spíše přepadla nejistota. Je neuvěřitelné být mezi elitou, jenž bude bojovat o olympijské medaile," říká Zdráhalová.
