Článek
Tehdy coby sedmnáctiletý sundal ze sloupu olympijskou vlajku, kterou odvezl domů jako suvenýr. „Byl jsem mladý, nedomýšlel následky," vzpomíná. Nyní je půl století stará „hmotná vzpomínka" zpět v dějišti her, kam ji Halíř přivezl.
„Ukázal jsem vlajku na setkání českých olympioniků ve vesnici v Pchjongčchangu a měla obrovský ohlas. Hned jsem ji zase dobře schoval, aby se náhodou znovu neztratila," směje se Halíř při vyprávění. „Dnes už by byl kousek, který jsem tehdy udělal, nemyslitelný. Bezpečnost a ochrana je na zcela jiné úrovni než před padesáti lety," přemítá.
Šneci jako obrovský zážitek
Za padesát let, které dělí dvě účasti Halíře na zimních olympijských hrách, se hodně změnilo. „Olympiáda představuje obrovský kolos, posunula se někam jinam, než v dobách mého závodění. My jsme tehdy nebydleli v Grenoblu, ale v horské vesničce Villard de Lans. Spali jsme v malé vilce, vše bylo hodně skromné," vzpomíná Halíř.
„Zatímco v hlavní olympijské vesnici v Grenoblu bylo stravování podobné současnosti, jen se nepotkávalo tolik národností jako dnes, my jsme se stravovali v penzionu. Ale i tak jsme třeba ochutnali šneky, což byl obrovský zážitek v tehdejší době doma nemožný," vybavuje si Halíř rok 1968.
„Dnes je k mání vlastně jídlo všech kontinentů, včetně čerstvých mořských živočichů, čerstvá zelenina, ovoce. A po olympijské vesnici jezdí mluvící roboti," směje se Halíř v připomínce technologických vymožeností, které návštěvníkům her v Pchjongčchangu nabízí vodu, poradí s cestou, pořídí fotografii nebo jen zahrají písničku vlastního výběru podle chuti.
Kožich nedá
Jednu věc z doby aktivní kariéry by však Halíř v Pchjongčchangu rozhodně uplatnil. „Na tehdejší dobu jsme dostali skvělé kožichy. Už jsem si říkal, že jsem jej měl přibalit, protože zima je tu strašidelná," říká muž, který před padesáti lety skončil dvacátý v závodě jednotlivců a čtrnáctý v soutěži dvojic.
„A byť mi doma pořád říkají, abych už starý kožich vyhodil, tak já jej schovávám jako relikvii. Je prostě nedotknutelný. Aktuálně je na výstavě ve Smržovce připomínající padesát let od Grenoblu, stejně jako čepice, šála, saně či startovní číslo, které jsem schoval," vypravuje Halíř.
Při jedné smutné příležitosti dokonce kožich navlékl. „Na pohřbu Jiřího Rašky, který získal v Grenoblu zlato, jsme je na sobě měli s dalšími deseti pamětníky her, abychom tak našeho kamaráda uctili," vzpomíná Halíř a nijak netají, jak je návrat na vrcholnou sportovní událost dojal. „Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že se ještě vrátím. Ale u saní jsem vydržel. A teď si ohromně vážím šance, kterou jsem v roli šéftrenéra dostal. Ohromně!"
