Článek
„Hokej je moje srdcovka a vždycky bude," přiznávala pětadvacetiletá Erbanová. „Kluci se mnou jeli už v autobuse z vesnice. Myslela jsem si, jestli nesedli na špatnou linku," líčila. „Vnímala jsem i při závodě, jak fandí a koutkem oka je při jízdě registrovala. Bylo fajn je slyšet v nadvládě japonských a korejských fanoušků," děkovala za podporu.
Hokej pořád intenzivně sleduje. Včetně toho ženského. „Když byl svěťák rychlobruslařů v Calgary, vyrazila jsem na tamní ženskou ligu. Chtějí ji zprofesionalizovat, tak jsem byla zvědavá na úroveň. A myslím, že soutěž v Kanadě je trošku horší než v Americe."
Od patnácti, kdy změnila disciplínu, už hokej nehrála. „Dnes bych asi mezi mantinely těžila z bruslení, protože obecně nebyl ženský hokej bruslařsky na vysoké úrovni," vzpomínala.
Na dálku sledovala i marnou snahu českých hokejistek kvalifikovat se do Pchjongčchangu. V dějišti her si pak nenechala ujít sestřihy ženského turnaje včetně výkonů pořadatelského výběru. „Moc jsem nepochopila spojení týmů ze severu a jihu. Nedokážu si představit, jak mohly fungovat vztahově, když je sloučily na poslední chvíli," přemítala Erbanová, jenž plánuje sledovat zápasy českých hokejistů: „Ale do druhého startu jen na gauči ve vesnici."