Článek
Martina Sáblíková (vpravo) na stupních vítězů po závodě na 3000 m v Erfurtu, uprostřed vítězná Ivanie Blondinová z Kanady, vlevo Antoinette de Jongová z Nizozemska.
Po listopadové třetí příčce v závodě na 5000 metrů ve Stavangeru a prosincovém stříbru z trati 3000 metrů Salt Lake City jste po šest týdnů trvající pauze v důsledku zranění zad brala v Erfurtu bronz. Představuje před cestou na hry opravdu uklidnění?
Za umístění na stupních vítězů jsem moc ráda. Měla jsem špatný rozběh. Vlastně si nepamatuji, kdy jsem začala tak pomalu. S tím spokojená být nemohu. Vždyť i v tréninku tady v Erfurtu to bylo lepší. Nicméně následně jsem skvělým způsobem držela výkonnost.
Bezprostředně po závodě jste vedla živou diskuzi s trenérem Novákem. Co jste řešili?
Říkal mi, že je spokojený s časem, nikoliv s umístěním. Myslel, že to bude stačit na lepší příčku. Ale já si tak moc přála vyhrát, že jsem vůbec nejela technicky. Na rovince jsem to rvala ze všech sil, co jsem měla, ale technika mi chyběla. Trenér na mě křičel, ale já nebyla jeho pokyny schopná realizovat. Spěchala jsem za časem až příliš.
Minulých šest týdnů jste laborovala se zraněnými zády. Cítila jste bolest v závodě?
Jsem celkem překvapená, skoro vůbec. Bylo to v pohodě.
Jak velkou hodnotu má právě s ohledem na dlouhý výpadek třetí příčka?
Shodli jsme se s trenérem, že jsem v závodním tempu najezdila minimum kol. Vždyť já absolvovala v rámci tréninku jen dvoukola či trojkola. I tak trenér říkal, že to nebylo špatné.
Už v sobotu jste se představila v závodě na 1500 metrů, v neděli jste zvládla v ostrém tempu tříkilometrový závod. Ověřila jste si, že tréninkové manko z úvodu sezóny jste dohnala a na hry v Pchjongčchangu jste nachystaná?
Jo. Jedním z nejdůležitějších poznatků bylo, jak jsem držela čas v jednotlivých kolech a nevykápla jsem. To bylo super. Ještě mám pár dnů, kdy mohu vylepšit start i rychlost. A pak se uvidí.
