Brečela častěji, než se smála! Přesto neustoupila a teď slaví životní úspěch

„Je to mazec! Úžasné. Směřovala jsem k medaili hrozně dlouho a vůbec mi to nedochází," zalykala se štěstím pětadvacetiletá rodačka z Vrchlabí.

Když bitva na oválu Kangnung dospěla do finiše a Erbanovou nikdo nemohl o bronzovou medaili připravit, vzala si vlajku a vydala se na čestné kolečko. Ujela pár metrů, načež se zlomila v pase a tvář skryla do vlajky.

„Brečela jsem. Běžel mi hlavou příběh posledních let. Všechno jsem měla před očima. Když jsem si zvolila před čtyřmi lety odchod do Nizozemska, netušila jsem, jak trnitá cesta bude. A byla hrozně trnitá! Házela se mnou doprava, doleva, plazila jsem se po čtyřech. A teď mám bronz. Myslela jsem na všechny, co mě drželi nad vodou," připomínala složité období.

Psalo se jaro 2014 po ZOH v Soči, kde byla Erbanová desátá na pětisetmetrové i kilometrové trati. „Věděla jsem, že musím pryč. Musela jsem řešit detailně techniku sprintu, jinak jsem nemohla nejrychlejším konkurovat. Kdybych zůstala, nepohnula bych se z místa," vzpomínala s jistotou bronzové medaile na odchod z týmu trenéra Petra Nováka a Martiny Sáblíkové.

Vyrazila do Nizozemska, rychlobruslařské velmoci. Usadila se v Heerenveenu. „Já bláhová si myslela, jaké to bude skvělé. Vzala jsem dvě tašky, brusle... Jenže bylo třeba skloubit osobní život s bruslařským. Sama jsem si řešila sponzory a finance. A pak musela na ovál, kde bylo třeba přesvědčit, že šlo o správný krok," rekapitulovala Erbanová těžké roky.

„Holka z hor se octla v zemi, kde není žádný kopec. Jen vítr, mlýny a samota. Přitom jsem týmový hráč. Ale já byla na všechno sama, chyběla mi rodina," promítala si krizové okamžiky. „Za ty čtyři roky v Nizozemsku jsem toho více nabrečela, než se nasmála. Vážně to bylo velmi trnité," přiznala upřímně.

Dokonce se octla před ekonomickým krachem. Ale dokázala najít sponzora, který ji zachránil. „Naštěstí si lidi kolem velmi pečlivě vybírám. Nepustím k sobě nikoho, kdo by mě zrazoval. Spíše mi říkali, abych se kousla a bojovala," říkala Erbanová, když přijímala gratulace od nizozemských novinářů, rychlobruslařů a trenérů.

„Naštěstí jsem si našla lidi mimo rychlobruslení, kteří mi samotu ulehčili. A také trenéra, jenž dokázal vybalancovat tělo i hlavu. Když jsem mu řekla i během důležitého tréninkového bloku, že pojedu domů, vyšel mi vstříc," rozplývala se.

Každopádně její forma kolísala. Stala se mistryní Evropy ve sprintu, v olympijské sezóně však její výkony byly nepřesvědčivé. „Přijela jsem do Pchjongčchangu jako outsider," připustila po nejbouřlivějším a jediném vyprodaném rychlobruslařském závodě v Kangnungu, neboť jela o zlato domácí hvězda I Sang-hwa.

Erbanová za ní zaostala o jedinou setinu, ještě o kousek vpředu byla Japonka Kodairová. Sotva tratí prolétla poslední dvojice rychlobruslařek, mohla česká závodnice triumfálně vystřelit ruce ke stropu haly, aby s nimi vzápětí stírala z tváře slzy štěstí. „Jde o úžasné zavření jedné nizozemské kapitoly. Jsem na sebe pyšná," zalykala se štěstím. když se vymanila z obětí muže, který ji k bronzu přivedl.

Nizozemský trenér Dennis van den Gun byl první, s nímž se podělila o bronzovou radost. Následně se objala s českým rychlobruslařským trenérem Petrem Novákem, aby po čestném medailovém kolečku hupsla euforicky do náruče nizozemského kouče.

„Karolína skvěle zvládla všechny změny. Když jsem ji před dvěma lety převzal, měl jsem pocit, že mám Ferrari s vypuštěnými pneumatikami. Měla tolik energie, ale museli jsme měnit techniku, abychom dokázali energii přenést na led. Udělala skvělou práci a medaile je pro ni satisfakcí," přemítal strůjce českého rychlobruslařského expresu. „Obrovská," přitakala Erbanová.

A opakovaně vyzdvihla práci nizozemského kouče. „Neuvěřitelně se mnou poslední dva roky všechno prožíval. Líbí se mi, jak sport boří bariéry. Na olympiádě země mezi sebou soutěží, kdo bude mít více medailí. Pro mě je to velký osobní příběh, Dennis mi medaili obrovsky přál. Prošli jsme si neuvěřitelnými věcmi, ale já se pod jeho vedením v nizozemském týmu cítím jako doma. Oni sice nosí oranžovou, ale i já už trošku oranžová jsem," připomínala, že nebýt Nizozemska, medaili by neměla.