Článek
Proč jste na rozdíl od dalších legionářů ze Švýcarska nevyužil trenérovy nabídky mít celý víkend volno?
Dostal jsem od trenéra Jandače na výběr, ale jeden den volna mi tak nějak stačil. Každý ví, co jeho tělo potřebuje, a já se necítil úplně zatavený, spíš jsem se chtěl jít sklouznout. Zase tak hektický program nemám, i když v pondělí ještě musím stihnout nafasovat olympijskou kolekci a zajít k holiči, abych v Pchjongčchangu nedělal ostudu.
Už jste se po lednových potížích natrvalo vrátil do sestavy Fribourgu?
Problém vznikl tím, že máme pět cizinců na soupisce a hrát můžou jen čtyři. Měli jsme tři zraněné beky, takže trenér prostě musel postavit do obrany Nora Holose a na tribunu poslal mě. Trochu jsem tušil, že to takhle může dopadnout. Před Vánocemi jsem prodělal virózu a pak se mi moc nedařilo. Hraju už dost dlouho, takže poznám, jestli je trenér spokojený, nebo ne.
Jak moc nepříjemné bylo ztratit před olympiádou místo v týmu?
Radost jsem z toho neměl, za těch čtrnáct měsíců ve Fribourgu se mi to stalo poprvé, že jsem vypadl ze sestavy. Nejdřív jsem k tomu vedení klubu v emocích něco řekl a žádal o výměnu jinam.
Jaká byla reakce?
Zamítavá. Řekli mi, že jsem pro ně důležitý a že mě nikam nepustí. Už taky vědí, jaký jsem člověk, takže mě nechali vychladnout. Pak jsme si na to sedli znovu úplně v klidu. Vysvětlili mi situaci, vzal jsem to profesionálně. Nechtěl jsem tam už dělat špatnou atmosféru, zakousl jsem se do tréninku, abych byl nachystaný. Posledních pět zápasů se všechno otočilo k lepšímu, už zase pravidelně nastupuju, i když mám defenzívnější roli než dřív. Ale už teď máme jisté play off, což je dobré.
Na olympiádu tedy odletíte optimisticky naladěn?
Především se tam moc těším. Všichni cítíme, že v mančaftu síla je. Teď jde o to přenést ji na led, dát do toho maximum, protože pro většinu z nás je to první olympiáda a nikdo neví, jestli taky ne poslední. Za největšího favorita platí ruský tým, ale nemyslím, že by byl neporazitelný. Je to krátký turnaj, který je o aktuální formě, ale taky o štěstí a náhodě. Všechno tohle dohromady musí klapnout.
Půjde o to chytit šanci za pačesy?
Tak nějak. Už jsem byl třikrát na velké akci. Účasti na turnajích jsou hezké, ale pořád mi chybí nějaká medailová odměna, a to je ta moje největší motivace do Koreje. Chtěl bych konečně být součástí týmu, který získá medaili. Na klubové scéně mám finský i český titul, zažil jsem se Lvem finále KHL, ale s reprezentací na placku čekám.
Měl jste už v dětství olympijské sny?
Při Naganu mi bylo skoro dvanáct, to je první olympiáda, kterou jsem vyloženě vnímal. Všichni víme, co se tady dělo, takže tehdejší hrdinové byli mou inspirací. Každému klukovi, když to vidí, běží hlavou, že by bylo hezké něco takového jednou zažít. Ale jak dospívá a vnímá realitu života, poznává, že to může být těžko splnitelný sen.
Jako dospělému už vám nepřišlo reálné nominovat se na Hry?
Pamatuju si, jak jsme před čtyřmi roky právě při olympiádě v Soči byli se Lvem na soustředění v Dubaji a tam jsme drželi palce Jirkovi Novotnému. Tehdy ale nemohl nikdo tušit, že příště už hráči NHL nepojedou. Asi i proto jsem tenkrát vůbec nepomyslel na to, že bych někdy vyjel na olympijský led. Ani letos jsem k tomu nebyl upnutý, ale z nominace jsem měl radost velikou a teď už cítím, že se mi za pár dnů ten velký dětský sen přece jen splní.
