Článek
Přijde vám, že čas do olympiády utíká strašně rychle?
Přijde, těch dnů je hrozně málo. Jsem čím dál tím víc nervózní.
Dokážete se vůbec odreagovat od myšlenek na blížící se olympiádu?
Musím říct, že se mi ani odreagovávat nechce. Olympiádou chci žít a moje hlava musí vědět, co přijde. Nic jiného pro mě neexistuje.
Nevyčerpává vás to? Jste asi jednou z mála sportovkyň, která na hry myslí tak usilovně.
Mě to nevyčerpává. Když si při tréninku uvědomím, kvůli čemu dřu, tak mě to jen posune, abych trénovala na sto procent. Abych měla pocit, že jsem pro úspěch udělala všechno. Kdyby se mi v Soči nedařilo, nechci mít výčitky, že jsem mohla udělat ještě něco navíc.
Co se týče tlaku a očekávání, jste teď v podobné pozici jako před Vancouverem. Dodává vám klid, že tehdy jste ten tlak zvládla?
Je pravda, že tehdy jsem se s tím vypořádala, ale hlava už si teď moc nepamatuje, co bylo před čtyřmi lety. Závody si samozřejmě pamatuju, ale ten tlak už ne. Nervozita je zase čerstvá, prožívám ji, jako by to bylo poprvé.
Sprinter Usain Bolt prohlásil, že legendou se stal teprve, když svá olympijská zlata obhájil. Souhlasíte s jeho pohledem?
Souhlasím s tím, že je těžší obhajovat. Já bych samozřejmě medaili ze Soči chtěla, kdyby byla zlatá, bylo to ještě krásnější. Bude to hrozně těžké, ale nerada bych odjela s prázdnou.
Pouštíte si občas záběry z vašich zlatých jízd ve Vancouveru?
Musím se přiznat, že poslední měsíc se na ně koukám každý den. Na jednom webu se objevil sestřih mých úspěchů za rok 2010. Když jezdím v pokoji na kole, tak ty záběry běží pořád, už jsem z toho trochu blázen. Ale vidím tam obrovskou motivaci, že se mi to povedlo a může to vyjít znova. Když se na ty jízdy díváme s Petrem, tak mi říká, co bych mohla udělat jinak, jak lépe najíždět zatáčky. Je strašně příjemné vidět, že se dá jet ještě rychleji.
Nezevšední vám ty záběry, když u nich místo kochání se rozebíráte chyby?
Nezevšední. Navíc, když je vidět, jak jede poslední pár, a slyším komentátora, dokáže mě to nabudit. Občas si tedy komentář vypínám, ale někdy to chci slyšet. (úsměv)
Poté, co jste ve Vancouveru získala své druhé zlato, doufala jste, že vy sama zůstanete stejná a nezmění se ani svět kolem vás. Jak moc odlišná pak byla realita?
Změnilo se toho docela dost, ale spíš tím, že jsem měla najednou víc povinností, každý mě poznával. S tím jsem samozřejmě počítala, ale nemyslela jsem si, že to bude až v takovém množství.
A co se týče vás? Řekl vám někdo z kamarádů, že jste se změnila třeba proto, že na něj nemáte čas?
Ten jsem neměla ani předtím, v tom se moc nezměnilo. Ale od nikoho z blízkých jsem neslyšela, že bych se změnila, tak doufám, že si to ani nemyslí.
Ale minimálně finančně jste si za poslední roky výrazně polepšila, ani to trochu nezměnilo vaše vnímání okolního světa?
Já se snažím pořád šetřit, neutrácet a nemyslet na to, že peníze mám. Snažím se řešit jen to, co potřebuju, ať jde o jídlo nebo bydlení. Ostatní je pomíjivé.
Takže prohlášení vašeho kouče Petra Nováka z Vancouveru, kdy s mírnou nadsázkou říkal, že peníze zajímají jeho, ne vás, platí nadále?
Je to tak. Samozřejmě vím, že musím myslet na to, co bude, až jednou skončím, takže pokud mám možnost si vydělat, jsem ráda. Ale rozhodně nerozhazuju a spíš myslím na budoucnost.
Jak se vůbec mění váš vztah s trenérem? Jste teď rovnocennějšími partnery v diskuzi?
Ten vztah se vyvíjí a mění pořád, jak mám své názory a potřeby. Ale nemění se v mém respektu vůči Petrovi, pořád od něj beru to, co mi jako trenér dává a vím, že bez něj by to nešlo. Jsem ráda, že ten můj vývoj vzal v pohodě a náš vztah funguje dál bez problémů.
Blíží se okamžik, kdy budete chtít znát jeho trenérské know-how, nebo vám nadále stačí vědět, že jeho metody fungují?
Zatím je opravdu znát nepotřebuju, když to Petr nezapomene. (úsměv) Ale samozřejmě, pokud bych jednou chtěla trénovat menší bruslaře, byla bych poctěna, kdyby mi to řekl.
Ale třeba Nikola Zdráhalová ze skupinky talentovaných juniorek si vaše rady pochvaluje už teď.
Jednak se snažím opakovat, co radí Petr, aby to nezapomněli, a samozřejmě když vidím na ledě něco, co by měli dělat a nedělají, tak jim to řeknu.
Máte trpělivost?
Mám, protože sama na ledě znám, že ne vždy je snadné ty pokyny hned realizovat. Člověk na tom musí pracovat a ta změna přijde až za pár dnů.
Takže v sobě nějaké trenérské choutky objevujete?
Mě to baví s dětmi, baví mě i náš sport. Když vidím, jak mi naslouchají, věří a zlepšují se, jsem nadšená. A oni jsou pak nadšení taky, když vidí, jak se posouvají vpřed.
A co žene dál vás, když už jste opakovaně vyhrála všechny významné akce? Neměla jste po Vancouveru problém nalézt motivaci?
Asi neměla. Pořád mě baví závodit, vyhrávat, nebo aspoň stát na bedně a bojovat s těmi nejlepšími. Já tu motivaci nemusím hledat, pořád ji mám v sobě.
Nikdy se vám nestane, že byste si řekla: „Dneska mě to na ledě nebaví“?
Na ledě asi nikdy, tam se vždycky strašně těším. Spíš když jdeme do posilovny a musím tam něco odzvedat, mám tendenci sedět a dělat něco jiného, než se k tomu přinutím.
Když se podíváte až za Soči, je pro vás lákává představa dalších čtyř let dřiny?
Jsou to čtyři roky dřiny, která se ale vyplácí. Pokud mě bruslení bude bavit jako dosud, nemám s tím problém. Doufám, že vydržím.
Vaše soupeřka Pechsteinová závodí ve 41 letech. I to si umíte představit?
To je otázka. Klidně bych tak dlouho jezdila, pokud mě to bude pořád bavit. Ale pokud bych začala myslet na rodinu, tak to nepůjde tak dlouho.
Důležité je také zdraví. Vloni vás trápila záda, letos třísla. Je to jen smůla, nebo si léta rychlobruslařského tréninku vybírají svou daň?
Já mám s tříslem problém docela často, objevil se před dvěma lety i teď v létě. Starty mi nedělají dobře. Na druhou stranu, když chce člověk něčeho dosáhnout, musí jít přes bolest a je normální, že se ve vrcholovém sportu zranění objevují. Tak to bude vždycky.
Ale když se tříslo opět ozvalo na začátku sezóny, asi jste k tomu s takovým nadhledem nepřistupovala. Směřovaly vaše první myšlenky k olympiádě?
Samozřejmě jsem na ni začala myslet. Člověk je vystresovaný, má v hlavě, co přijde. Ale spíš jsem naštvaná, když se něco takového stane. Říkám si, že za chvilku mám vrchol sezóny a nemůžu trénovat… Důležité je zranění vždycky zvládnout v hlavě, ta řídí celé tělo.
Velkých medailí máte doma už velkou sbírku, jen zlatých z mistrovství světa je už deset. Vybavíte si za každou z nich její příběh či nějakou emoci?
Nějaké závody mi utkvěly v paměti víc, když se stalo něco zajímavého. Třeba rok před Vancouverem, když jsem na mistrovství světa vyhrála poté, co mě srazila japonská soupeřka.
Přijde vám, že vaše poslední úspěchy jsou veřejností doceněné? Když jste získávala první zlaté medaile, budilo to značnou pozornost, teď už si možná lidé trochu zvykli…
Je to možné. Tak to je, že když někdo vyhraje poprvé, je to senzace, když už vyhrává nějaký ten pátek, bere se to jako normální věc. Na druhou stranu mám pořád dost fanoušků, kteří závody sledují a fandí mi. Nedoceněná si rozhodně nepřijdu.
Ve vašich 26 letech už o vás vznikl film a dvě knížky. Nezdá se vám při tom množství úspěchů a ocenění, kterých už jste dosáhla, že kolem vás běží život strašně rychle?
Spíš si říkám, že žijeme jenom jednou, tak se to musí využít. Nikdo neví, jak dopadne olympiáda, co se může stát. Já jsem ráda, že se mi vůbec povedlo toho všeho dosáhnout, přijde mi jako bych žila svůj sen a doufám, že se z něj jen tak neprobudím. Od prvního vítězství na mistrovství Evropy v Collalbu mě to nepustilo. Tam jsem si říkala, že to byla asi náhoda, myslela jsem si, že to je první a poslední vítězství. A když jsem o tři měsíce později vyhrála i mistrovství světa, přišlo mi to nemožné.
Díky filmu, kníhám i médiím o vás veřejnost ví hodně. Daří se vám hlídat si soukromí?
Daří, své soukromí jen tak někomu nedám. V knize nebo filmu je ukázáno pár věcí, řečeno něco, co třeba lidi předtím nevěděli. Ale své soukromí si chráním.
Užíváte si chvilek, kdy můžete být sama?
Když mám čas si sama přemýšlet, jsem strašně ráda. I můj tým ví, kdy na mě může mluvit a kdy ne. Chvilku si potřebuju od všeho orazit, jdu spát, pustím si muziku a říkám si: „Teď jsem tu sama a všichni mě nechte.“
