Vznikly o ní knížky i film. Ale své soukromí jen tak někomu nedám, tvrdí Sáblíková

Přijde, těch dnů je hrozně málo. Jsem čím dál tím víc nervózní.

Musím říct, že se mi ani odreagovávat nechce. Olympiádou chci žít a moje hlava musí vědět, co přijde. Nic jiného pro mě neexistuje.

Mě to nevyčerpává. Když si při tréninku uvědomím, kvůli čemu dřu, tak mě to jen posune, abych trénovala na sto procent. Abych měla pocit, že jsem pro úspěch udělala všechno. Kdyby se mi v Soči nedařilo, nechci mít výčitky, že jsem mohla udělat ještě něco navíc.

Je pravda, že tehdy jsem se s tím vypořádala, ale hlava už si teď moc nepamatuje, co bylo před čtyřmi lety. Závody si samozřejmě pamatuju, ale ten tlak už ne. Nervozita je zase čerstvá, prožívám ji, jako by to bylo poprvé.

Souhlasím s tím, že je těžší obhajovat. Já bych samozřejmě medaili ze Soči chtěla, kdyby byla zlatá, bylo to ještě krásnější. Bude to hrozně těžké, ale nerada bych odjela s prázdnou.

Musím se přiznat, že poslední měsíc se na ně koukám každý den. Na jednom webu se objevil sestřih mých úspěchů za rok 2010. Když jezdím v pokoji na kole, tak ty záběry běží pořád, už jsem z toho trochu blázen. Ale vidím tam obrovskou motivaci, že se mi to povedlo a může to vyjít znova. Když se na ty jízdy díváme s Petrem, tak mi říká, co bych mohla udělat jinak, jak lépe najíždět zatáčky. Je strašně příjemné vidět, že se dá jet ještě rychleji.

Nezevšední. Navíc, když je vidět, jak jede poslední pár, a slyším komentátora, dokáže mě to nabudit. Občas si tedy komentář vypínám, ale někdy to chci slyšet. (úsměv)

Změnilo se toho docela dost, ale spíš tím, že jsem měla najednou víc povinností, každý mě poznával. S tím jsem samozřejmě počítala, ale nemyslela jsem si, že to bude až v takovém množství.

Ten jsem neměla ani předtím, v tom se moc nezměnilo. Ale od nikoho z blízkých jsem neslyšela, že bych se změnila, tak doufám, že si to ani nemyslí.

Já se snažím pořád šetřit, neutrácet a nemyslet na to, že peníze mám. Snažím se řešit jen to, co potřebuju, ať jde o jídlo nebo bydlení. Ostatní je pomíjivé.

Je to tak. Samozřejmě vím, že musím myslet na to, co bude, až jednou skončím, takže pokud mám možnost si vydělat, jsem ráda. Ale rozhodně nerozhazuju a spíš myslím na budoucnost.

Ten vztah se vyvíjí a mění pořád, jak mám své názory a potřeby. Ale nemění se v mém respektu vůči Petrovi, pořád od něj beru to, co mi jako trenér dává a vím, že bez něj by to nešlo. Jsem ráda, že ten můj vývoj vzal v pohodě a náš vztah funguje dál bez problémů.

Zatím je opravdu znát nepotřebuju, když to Petr nezapomene. (úsměv) Ale samozřejmě, pokud bych jednou chtěla trénovat menší bruslaře, byla bych poctěna, kdyby mi to řekl.

Jednak se snažím opakovat, co radí Petr, aby to nezapomněli, a samozřejmě když vidím na ledě něco, co by měli dělat a nedělají, tak jim to řeknu.

Mám, protože sama na ledě znám, že ne vždy je snadné ty pokyny hned realizovat. Člověk na tom musí pracovat a ta změna přijde až za pár dnů.

Mě to baví s dětmi, baví mě i náš sport. Když vidím, jak mi naslouchají, věří a zlepšují se, jsem nadšená. A oni jsou pak nadšení taky, když vidí, jak se posouvají vpřed.

Asi neměla. Pořád mě baví závodit, vyhrávat, nebo aspoň stát na bedně a bojovat s těmi nejlepšími. Já tu motivaci nemusím hledat, pořád ji mám v sobě.

Na ledě asi nikdy, tam se vždycky strašně těším. Spíš když jdeme do posilovny a musím tam něco odzvedat, mám tendenci sedět a dělat něco jiného, než se k tomu přinutím.

Jsou to čtyři roky dřiny, která se ale vyplácí. Pokud mě bruslení bude bavit jako dosud, nemám s tím problém. Doufám, že vydržím.

To je otázka. Klidně bych tak dlouho jezdila, pokud mě to bude pořád bavit. Ale pokud bych začala myslet na rodinu, tak to nepůjde tak dlouho.

Já mám s tříslem problém docela často, objevil se před dvěma lety i teď v létě. Starty mi nedělají dobře. Na druhou stranu, když chce člověk něčeho dosáhnout, musí jít přes bolest a je normální, že se ve vrcholovém sportu zranění objevují. Tak to bude vždycky.

Samozřejmě jsem na ni začala myslet. Člověk je vystresovaný, má v hlavě, co přijde. Ale spíš jsem naštvaná, když se něco takového stane. Říkám si, že za chvilku mám vrchol sezóny a nemůžu trénovat… Důležité je zranění vždycky zvládnout v hlavě, ta řídí celé tělo.

Nějaké závody mi utkvěly v paměti víc, když se stalo něco zajímavého. Třeba rok před Vancouverem, když jsem na mistrovství světa vyhrála poté, co mě srazila japonská soupeřka.

Je to možné. Tak to je, že když někdo vyhraje poprvé, je to senzace, když už vyhrává nějaký ten pátek, bere se to jako normální věc. Na druhou stranu mám pořád dost fanoušků, kteří závody sledují a fandí mi. Nedoceněná si rozhodně nepřijdu.

Spíš si říkám, že žijeme jenom jednou, tak se to musí využít. Nikdo neví, jak dopadne olympiáda, co se může stát. Já jsem ráda, že se mi vůbec povedlo toho všeho dosáhnout, přijde mi jako bych žila svůj sen a doufám, že se z něj jen tak neprobudím. Od prvního vítězství na mistrovství Evropy v Collalbu mě to nepustilo. Tam jsem si říkala, že to byla asi náhoda, myslela jsem si, že to je první a poslední vítězství. A když jsem o tři měsíce později vyhrála i mistrovství světa, přišlo mi to nemožné.

Daří, své soukromí jen tak někomu nedám. V knize nebo filmu je ukázáno pár věcí, řečeno něco, co třeba lidi předtím nevěděli. Ale své soukromí si chráním.

Když mám čas si sama přemýšlet, jsem strašně ráda. I můj tým ví, kdy na mě může mluvit a kdy ne. Chvilku si potřebuju od všeho orazit, jdu spát, pustím si muziku a říkám si: „Teď jsem tu sama a všichni mě nechte.“