Článek
Biatlonistka Gabriela Soukalová v oblečení pro olympiádu v Soči.
Jak často si maminčino stříbro prohlížíte?
Tu medaili máme vystavenou u rodičů v obýváku, visí tam na poháru. Já si ji odmala pořád prohlížela, a vždycky když naši odešli, tak jsem si ji tajně věšela na krk. Teď už ji doma možná nevnímám tolik jako dřív, protože se stala součástí interiéru našeho bytu.
Představovala jste si tehdy, jak si vyhrajete svoji vlastní medaili?
Pokaždé. S kamarádkou jsme si i hrály na závody a pak si navzájem předávaly ceny.
Vyrazí vás maminka podpořit přímo do Soči?
Asi ne, bude mít určitě závody se svojí skupinou ze sportovního gymnázia. Tolik mi to ale nevadí. I když mám své rodiče ráda, vždycky jsem radši, když tam nikoho nemám a nerozptyluju se tolik.
Váš první triumf ve Světovém poháru neviděla ani v televizi, přenosy ze Soči si ale, předpokládám, ujít nenechá.
Určitě ne. Ale ona si při každé střelbě stejně zakrývá oči… (úsměv)
Kolikrát jste maminčinu stříbrnou štafetu ze Sarajeva viděla?
Dřív bylo náročné ty záběry sehnat, ale už jsem několikrát viděla mamku s copánkama, jak jí to tam slušelo. To mě dojímalo a byla jsem na ni vždycky hrdá.
Když jste se na ty záběry dívala, je něco, co jste jí z té doby záviděla?
Moc jednodušší to asi neměli, spíš naopak. Třeba co se týká vybavení. Mamka říkala, že měla dvě závodní trika na celou zimu, tak ať si vážím toho, kolik máme teď věcí.
Na druhou stranu v té době nebylo tolik médií, sponzorských aktivit a akcí…
To je pravda, celkově sport nebyl tak komerční jako teď.
Po triumfech v závěru minulé sezóny vás byly plné noviny, vaše tvář byla na billboardech. Bylo vám to příjemné nebo jste si říkala, že je trochu „přesoukalováno“?
To druhé, bála jsem se, aby to nebylo kontraproduktivní. Jsem člověk, který má rád svůj klid, a jakmile mi na něj někdo sahá, trochu mě zahání do kouta. Potřebuju prostor pro odpočinek. Když člověk žije jen svou prací, tak mu podle mě v životě jeden důležitý díl chybí.
Považujete se tedy za introverta?
Asi spíš jo. Ty různé aktivity beru jako součást své práce, ale prioritou je pro mě pořád sport.
Jak vaše „introvertství“ koresponduje s tím, že zvládáte beze studu na veřejnosti zpívat?
Ono to tak možná působí, ale pro mě je to možná ještě horší pocit než na startu důležitého závodu. Přijde mi, že když člověk závod pokazí, nevypadá to tak hrozně, jako když se zakoktá nebo řekne nějaký úplný nesmysl. Je to pro mě vnitřní souboj, jestli v sobě najdu dost vnitřní odvahy. Jako když neplavce hodíte do vody. Buď se naučí plavat, nebo se utopí.
Ale vystoupení jste už zažila spoustu, pořád míváte trému?
Vždycky. Je to trochu lepší, ale pořád v sobě cítím takovou nejistotu.
Když jste si jako malá hrála s máminou medailí, viděla jste svou budoucnost u sportu?
To spíš ne. Já chtěla být odmala módní návrhářkou. Když jsem začala kreslit, pořád jsem si vyráběla takové katalogy oděvů. Vždycky mě bavily spíš umělecké záležitosti a tím směrem jsem se chtěla ubírat. Tetička mě vodila do střední umělecko-průmyslové školy a já jako dítě obdivovala ty super věci, které tam dělali. Když jsem studovala rytectví, byly to asi nejlepší roky, jaké jsem zažila.
Sama jste říkala, že jste se v kolektivu na umělecké škole cítila lépe než mezi sportovci. Proč tedy vlastně u vás vyhrál sport?
Sport jsem nebrala úplně vážně, spíš pro radost. Ale najednou jsme vyhráli zlato se štafetou na mistrovství světa juniorů v Kanadě a pro mě to byla tak velká motivace, že jsem si začala říkat, kde ty vlohy převažují. A několik lidí mi řeklo, že bych v tom sportu mohla být dobrá, tak jsem je poslechla a zkusila to tímhle směrem.
Ale zdá se, že povahou se hodíte spíše do uměleckého světa.
Určitě, to už mi doufám nikdo neodpáře. Hrozně mě baví, že v tom uměleckém světě člověk nepřemýšlí jen o rivalitě a výsledku, ale zaobírá se do hloubky sebou samým. Také u závodů, které se mi povedly, jsem cítila, že do nich jdu hlavně srdcem.
Věříte, že vás to sportovní prostředí nesemele a nebudete přemýšlet jen ve vteřinách a sestřelených terčích?
Doufám, že to nebude můj případ. Ale mám z toho trochu obavy, je to pro mě teď složitější než v předchozích sezónách. Snad si zachovám ze sebe to nejpodstatnější a nebudu se zaobírat jen záležitostmi ohledně práce.
I proto se snažíte být stále v kontaktu i s uměleckou sférou, na jaře jste si zazpívala se skupinou Blues Doctors. Je na to čas i v zimě během sezóny?
Ne. Byl to super zážitek, hrozně mě to bavilo, ale řekla jsem si, že zase až za rok, jestli na mě budou mít kluci nervy a náladu. Od léta už jsem se snažila soustředit čistě na biatlon.
Teď už si zpíváte jen v koupelně a při běhu?
Někdy i v duchu, když jedu závod. Ono to pak rychleji utíká.
To jsou asi rytmičtější písničky než třeba Summertime, kterou jste zpívala na tiskové konferenci po triumfu na závodech v Chanty-Mansijsku.
Většinou mi v hlavě zní to, co slyším ráno v rádiu, když jedu na stadión.
Studovala jste obor rytectví a medailerství. Jak se vám tedy líbí medaile pro Soči?
Ještě jsem je bohužel neviděla. Pracovala jsem teď na jedné zakázce, tak jsem měla tolik práce, že jsem se moc nedívala kolem sebe.
Na jaké zakázce? Jestli to není tajné…
Jsou to medaile pro mistrovství světa v orientačním běhu, které se příští rok uskuteční v Olomouci. Je to moje první velká zakázka.
Jste úspěšná sportovkyně, umělecky nadaná, navíc pohledná dívka. Slýcháte často, že jste vlastně téměř dokonalá žena?
Myslím, že nikdo není dokonalý, každý má nějaké chyby. I já jich mám spoustu a měla bych na nich pracovat. I mí rodiče říkají, že nic neroste do nebe a pýcha předchází pád.
Právě rodiče vás drží nejvíc při zemi?
Určitě. Ale snad i já sama si uvědomuju, že není dobré si na něco hrát. Mám ráda lidi, kteří neusnuli na vavřínech, dál na sobě pracují a přitom jsou skromní.
Kdo třeba?
Marek Eben, ten je mi hodně sympatický.
Potkali jste se osobně?
Bohužel jsem ještě neměla to štěstí.
Tak třeba v nějaké další sérii StarDance…
Kéž by… (úsměv) Když bude zájem, až jednou skončím, ráda bych si to vyzkoušela.
To je vzdálenější budoucnost, mnohem aktuálnější je váš středeční závod na 20 kilometrů v Östersundu. Jaké je čekání na první individuální start po vítězné sérii z minulé sezóny? Bojí se člověk, jestli se ta forma přes léto neztratila?
Beru to spíš z té druhé stránky. Byla bych překvapená, kdyby se mi ještě někdy povedlo vyhrát, já tomu nevěřím.
Proč? Když už jste to dokázala…
Spíš to přisuzuju tomu, že ta vítězství byla mimořádná souhra okolností než nějaký um.
Shoda okolností může být jeden závod, vy jste minulou sezónu vyhrála čtyři.
Já vím… Ale moc si nevěřím, je to trochu paradox. Jsem hodně skeptická, spíš jsem pak překvapená, když se něco povede.
Nechybí vám větší sebedůvěra? I na tom pracujete s psychologem?
On mi říká, že mojí silnou stránkou je, že se dovedu na něco soustředit, a je možná dobře, že sama sebe tolik nesleduju. Snažím se být obezřetná, sebevědomý typ asi nikdy nebudu.
Nikdy nemíváte před závodem pocit, že dneska to vyjde?
Jednou jsme si v Novém Městě věřila na střelbu. V tréninku mi to šlo dobře, tak jsem si říkala, že se to přenese do závodu. A šla jsem asi tři, dva (počet chyb na střelnici – pozn. red.). Vždycky když jsem si věřila, tak jsem to zkazila.
Tak jste to měla i ve škole? Přišla jste našprtaná na test a stejně jste si říkala, že to nezvládnete?
Je to tak. Já si nevěřila na dobrou známku, ani když jsem to uměla hrozně moc. Nevím, čím to je. Asi to mám v povaze.
