Článek
Biatlonistka Veronika Vítková s přítelem při vyhlášení ankety Sportovec roku 2013.
Pozornost nevyhledáváte?
Úplně se nemusím nikde ukazovat. Mám ráda svůj klid a takhle mi to vyhovuje.
Takže vám vyhovuje, že je větší pozornost upřena na Soukalovou?
Já si nemůžu stěžovat. Kdyby té pozornosti bylo moc, musela bych vynakládat síly někam jinam mimo trénink a náš sport, takže pro mě je to jenom úleva.
Kdysi jste o sobě dokonce prohlásila, že jste stydlivá.
Myslím, že už jsem se trochu otrkala, ale na tom, že jsem stydlivá, se asi nic nezměnilo. (úsměv)
Po druhém místě v Hochfilzenu jste dostala od jednoho ze sponzorů dort, teď přišly Vánoce a s nimi spojené cukroví. Musela jste se sebou hodně bojovat?
Myslím, že se nemusím úplně hlídat. Když byla chuť, tak jsem si cukroví také dala. Nemám s tím problém. Stejně jsem se hýbala i přes Vánoce.
Vánoce jsou v sezóně jediný čas bez závodů. Stihla jste něco, na co jinak není čas?
Právě, že nebyl čas vůbec na nic. Měla jsem to tak nadupané, že jsem byla ráda, když jsem se mohla jít vyspat.
Co všechno jste absolvovala?
Lékařská vyšetření, protože pořád hledáme příčiny náhlých únav. Pak různá focení a samozřejmě trénink.
A co vás nejvíc baví mimo biatlon?
Vůbec nic nestíhám. Jsem doma s přítelem a rodinou, to zabije můj čas.
Třeba na zpěv jako Gabriela Soukalová byste si troufla?
Rozhodně bych nezpívala, to by nikdo nechtěl slyšet. (úsměv)
V Hochfilzenu jste s kolegyní Eva Puskarčíkovou pletly. To je teď váš program na dlouhé večery při soustředěních a závodech?
To byla taková mánie na podzim, teď už to trochu opadlo. Ale občas háčkujeme. Už ani nevím, kdo s tím přišel. Jedna začala, přidaly se další. Až trenér trochu nadával, že s sebou vozíme vlnu a zabírá to moc místa.
Co už jste si upletla?
Čepice a čelenku.
Pocházíte ze sportovní rodiny, vaše teta Jana Šaldová startovala na olympiádě v běhu na lyžích, vaším příbuzným je biatlonový reprezentant Zdeněk Vítek. Sešli jste se o Vánocích jako celá rodina?
Jo, my jsme všichni z Jilemnice, tak se scházíme, když jsme zrovna doma…
Je pak biatlon hlavním tématem vašich debat?
Přes zimní sezónu se tolik nevidíme, tak jsem ráda za každou chvíli, kdy můžu být s rodinou a popovídat si s nimi. A sport je samozřejmě častým tématem, doma tím žijeme.
I vaše dvě mladší sestry se původně vydaly na sportovní dráhu…
Ta starší už nesportuje, ale studuje. Mladší pořád dělá biatlon.
Je talent po vás?
Moc nevím, co k tomu říct. (úsměv) Je v takových těch letech, že moc neví co. Biatlon ji baví, ale asi by se mu měla věnovat o něco víc.
Také jste si prošla takovým obdobím?
Mně se tohle úplně vyhnulo. Já byla asi poctivá na všechno. Ani mamka u mě nepoznala to, co teď vidí u ségry.
Odkdy jste věděla, že vaše budoucnost bude v biatlonu?
Já odmala chtěla sportovat, šla jsem si zatím a nepřemýšlela jsem, že bych dělala něco jiného.
Takové myšlenky vás nepřepadly ani před čtyřmi lety, kdy vás postihl zánět mozkových blan?
Myslím, že mě ani nic takového nenapadlo. Věřila jsem, že se k biatlonu vrátím a budu zase naplno fungovat.
Změnila ta nemoc váš náhled na sport?
Určitě si člověk víc uvědomí, že stačí strašně málo a se sportem je konec. Ale snažím se si to nepřipouštět a žít každým dnem.
Asi s vaší psychikou musela zatřást i nehoda vaší o den starší parťačky Veroniky Zvařičové, kterou při letním tréninku srazilo auto.
Bylo to strašně nepříjemné. Horší to asi mají holky, které u toho přímo byly. Já tam tehdy nebyla, ale Verču jsem viděla asi týden po nehodě. Je to hrozný…
Před letošní sezónou jste změnila systém střelby a pálíte zleva, ne už od středu. Podle čeho se vlastně biatlonista rozhoduje, z jaké strany bude terče sestřelovat?
Ono je to vždycky vyzkoušené po několik sezón a člověk je na něco zvyklý. Mně ta změna dělala problém jeden trénink, než jsem si to zažila, a zkoušela jsem to pořád zleva, až mi to v tréninku šlo. A daří se mi to i v závodech.
Už nemusíte přemýšlet, odkud že se střelbou začínáte?
Ne, už je to automatické, jako sundání flinty ze zad.
Po minulé sezóně ženskou část reprezentace opustila Gabriela Soukalová. Překvapil vás její krok?
K tomu se asi nebudu vyjadřovat.
Jaký spolu teď máte vztah? Jste spíš kamarádky nebo kolegyně z reprezentace?
Kolegyně z reprezentace.
Podle jejích slov jí úplně neseděla role tahounky skupiny. Teď jste jí vy, vám tato pozice nevadí?
Já byla zvyklá trénovat vždycky sama. Pro mě to není taková změna, snad jen v tom, že se teď nemám za kým hnát. Bohužel takové rozhodnutí padlo, ale my máme super partu. Eva Puskarčíková šla hrozně nahoru a fungujeme spolu velice dobře.
Do Hochfilzenu za vámi vyrazil i přítel. Jak často vás doprovází na závody?
Teď moc často nejezdil. Ale hodně mě podporuje a snaží se mě být co nejvíc se mnou. Toho času na sebe máme strašně málo.
Chystá se i do Soči?
Nevím, je možné, že se tam objeví. Trochu jsme se teď o tom bavili, určitě bych byla ráda, kdyby tam mohl být.
Biatlonoví fanoušci vkládají asi největší naději do smíšené štafety, v níž máte stejně jako v ženské štafetě pozici takzvané rozjížděčky, neboli ženy na prvním úseku. Sedí vám tato role?
Na mistrovství světa v Östersundu 2008 mě poprvé postavil Ondra Rybář do štafety na první úsek a od té doby jsem jela akorát jednou na třetím a vloni v Anterselvě jsem finišovala. Já mám ráda kontaktní závody, pro mě je rozjíždění příjemné.
Přitom jste drobná dívka, nemáte to složitější proti soupeřkám podsaditější postavy?
Možná to tak je. Ale když jedu z první řady, patřím k těm, které mají silnější soupaž, ze stopy vyjedu většinou první a mám prostor si jet svoje tempo. Akorát teď ve Francii, když jsme jely z druhé řady, jsem ve stopě dojela Němku, musela jsem přestat píchat a skoro zastavit. Bohužel nebyl prostor se někam probojovat, zůstala jsem tam skřípnutá a ještě mě vytlačily. Dostala jsem se do kolize a vyjížděla 200 metrů od startu poslední.
Inkasujete občas i nějakou ránu?
Zrovna v té Francii jsem nějak padala přes Ukrajinku a dostala holí do hlavy, naštěstí mi jí nepropíchla. (úsměv)
S olympiádou je spojený i tlak a očekávání veřejnosti. Bylo v tomto ohledu dobrou školou domácí mistrovství světa v Novém Městě na Moravě?
Nové Město byla obrovská škola po psychické stránce. Myslím, že když jsme zvládli tohle, olympiáda nebude v tomto ohledu jiná.
Vy už jste poznala olympijskou atmosféru ve Vancouveru, i když to bylo právě v sezóně po nemoci.
Já byla nemocná i tam, tak jsem byla ráda, že jsem ty závody vůbec přežila. Hodně mi pomohl doktor Koldovský, který mě dal do kupy, abych mohla odjet všechny závody. Bylo tam všechno strašně daleko, na žádný další sport jsem se nedostala, jen na lyžování, které bylo vedle nás. Všude bylo strašně moc lidí, na mistrovství světa a Světových pohárech je mnohem větší klid a šance si odpočinout.
Vy nevypadáte, že byste byla velký nervák. I před startem závodů se často usmíváte.
Úplně se nenervuju, ale mírnou nervozitu asi cítí každý. A pak když vyjedu na trať, stejně se člověk dostane do takového transu a jede směr cíl.
Byla pro vás větší stresem písemka ve škole nebo chvíle před závodem?
Tak to jsem byla nervóznější určitě ve škole.
