Fuksa vycítil ty nejlepší podmínky. Tak jsem to nahulil, říká zlatý olympionik

Paříž (Od našeho zpravodaje) - Na krku se mu konečně houpala medaile z olympiády, která mu tak „dlouho“ unikala. Dvakrát byl Martin Fuksa pátý a zklamaný. „Jsem rád, že jsem si na to počkal, že je to po třicítce a mohu medaili ukázat své dceři, že to může oslavit větší tým. Takhle to bylo napsané,“ vyprávěl.

Závod byl tisíc metrů strachu, kdy mě někdo dojede. Naštěstí se to nestalo. Ale já jsem jel to, co mám natrénované. Mohl jsem šetřit síly, nikdo mě neohrožoval. Takže jsem makal a zároveň jsem šetřil strašně energie na finiš, kdyby někdo útočil. Posledních 300 metrů jsem tempo zvedl, a když nikdo nepřijížděl, tak jsem si dovolil závěrečných sto metrů užívat. Věděl jsem, že to teď nepustím a závod v Paříži vyhraju.

Ale já jsem to úplně extrémně nenapálil. Já jsem věděl, že chci vypálit, protože závody, kdy jsem nevypálil, nebyly dobré. Opakoval jsem si, že celý život jsem vypaloval a přišly z toho největší úspěchy. Tak to tak udělej zase! Bůh ti seslal nejlepší podmínky, které sis mohl vysnít a přát, tak mu to musíš splatit a nahulit. Tak jsem to nahulil. Nejel jsem však na sto procent, ale na 99, abych dokázal zvednout finiš, kdyby přišel nějaký útok. Troufnu si říct, že jsem jel tak, jak na to celý život trénuji.

Já vždycky koukám na sportovce, jak říkají, že jim to ještě nedošlo, a vždycky se u toho divím: Do pr…e, to není možné, to ti přece musí dojít, že jsi olympijský šampion. Mně to taky nedošlo. Byl jsem hrozně rád, že jsem projel první cílem a co přijde potom, jsem neřešil. Jsem moc rád, že jsem vyhrál tady v Paříži, že jsem si na to počkal, že je to po třicítce, že mohu medaili ukázat své dceři a že to může oslavit větší tým. Už týdny před olympiádou jsem cítil, že je něco jinak, že to mohu vyhrát. Říkal jsem si, že si to jenom nalhávám, ale nenalhával jsem si to. Přišlo to.

Konečně jsem byl klidný a neřešil jsem, že jsem na olympiádě. Pomohlo mi, že nejsem ve vesnici. Vlastně ani nevím, že jsem na olympiádě. Máme kousek barák, tam se cítím, jako bych byl doma. Můžu si skočit do bazénu, lehnout na gauč. Byla nás tam navštívit rodina, což jsem nikdy nezažil. Byl jsem vždycky soustředěný na sebe. Teď mě to oprostilo od stresu. Klaplo všechno, jak mělo. A když se chcete stát olympijským vítězem, tak to musí klapnout.

Lidi po třicítce se asi uklidní vždycky. Já jsem si říkal, že i kdyby to nevyšlo, tak to nebudu hrotit. Říkali mi, že své zlato mám doma, a tak to je. Emily je moje zlato. Ale jsem rád, že jí mohu medaili pověsit na krk, i když nevím, jestli to unese, jak je těžká. Hrozně mě mrzí, že tady teď není, ale moc se těším, až ji uvidím, obejmu a dám jí to na krk.

Ano, ale můj telefon byl v režimu nerušit. Fakt jsem to nechtěl hrotit. Nechtěl jsem nic číst. Já vím, že jsou všichni se mnou, mám to v hlavě, ale nechtěl jsem se dojímat u těch zpráv, jak mi všichni drží palce a tak.

Dohrál jsem kanoistiku! Sen se splnil. Je to to nejvíc, čeho jsem mohl dosáhnout. Budu sobecký, jsem mega rád, že to dopadlo. Je to hustý. Na stupních mě všichni soupeři objímali a říkali mi, že mi to strašně přáli. Já věřím, že jsme sportovci, oni znají moji cestu a vědí, co jsem na ní ušel. Jsme všichni tak nějak kámoši a není nikdo, že bychom se nesnášeli. Doufám, že mi to všichni přejí stejně, jako já to přeju jim.

Věděl jsem už rok předem, že moje finále bude 9. srpna a jaký jiný dárek bráchovi nadělit než tento. Já doufám, že má z toho radost a jednou si něco pověsíme na krk i spolu. Těším se, až tuto medaili přivezu do nejlepší loděnice na světě. Doufám, že i ostatní to motivuje k tomu, aby makali a věřili, že když tomu dáte celý život a všechno, tak můžete dokázat velké věci. Doufám, že ti mladí kluci tohle uvidí a vezmou si ze mě příklad.

Jsem pověrčivý, furt nahoru prosím, ať je tam se mnou to něco, co tam je. A když prosím, tak je slušné poděkovat, tak nahoru děkuji. Měl jsem velký vzor Andrease Dittmera, což je Němec, a ten když vyhrál v Aténách, udělal takové gesto, které se mi strašně líbilo. A já jsem si moc přál, až dojedu do toho olympijského cíle, že zvednu ukazováček a podívám se nahoru. Konečně jsem to dneska mohl udělat.

Už jsem několik týdnů, možná měsíců zpátky cítil, že na to mám. Když jsem jel do Ria a Tokia, tak jsem si to do hlavy spíš snažil dostat, spíš jsem se přesvědčoval. Teď to přišlo samo, shůry, cítil jsem, že se všechno může stát. Nebyl jsem si samozřejmě jistý. Pořád jsem se soustředil na trénink a všechno, abych splnil. Ale ani jsem nebyl moc nervózní. Věřil jsem sám sobě, že to můžu dokázat. A dokázal.

Když jsem vyhrál rozjížďku, tak mi taťka říká: Super, semifinále. Tak říkám: Dobré, dobré. Na soupeře v semifinále jsem se ale nedíval, soustředil jsem se na debla. Podíval jsem se až dneska a říkal jsem si: To si děláš pr… Nás tam bylo šest, co jsme byli rychlí. Říkal jsem si, že to nebude vůbec sranda. Nakonec to ale bylo easy. Ani jsem se moc nezapotil, když to řeknu blbě. Nechtěl jsem ani čekat, chtěl jsem finále jet hned. Dobré bylo, že na finále vítr ustal, na semíčko byly velké vlny, což nebylo dobré. Ale na finále to bylo takové, jaké jsem si představoval.