Vezeme zlato, tak snad na nás už rybáři nebudou zlí, když jim vjedeme do sítí, říká Fuksův otec

Paříž (Od našeho zpravodaje) – Dědeček Josef měl na ramenou českou vlajku, na akreditaci plno olympijských odznáčků, které poctivě sbírá a mění. Byl dojatý a i on bral zlato svého vnuka jako krásný dárek k narozeninám, které má za tři dny. „A je to ten nejlepší dárek, který jsem za celých 78 let dostal. Štěstí jak hrom.“

Otec: Od té doby, co jsme sem přijeli, jsme na Martinovi viděli, že poprvé na olympiádě má do závodění fakt chuť. Byli jsme trošku klidnější. Rozjížďka byla bezvadná. Dneska po semifinále hlásil: Jo, pohoda. Tak jsme jen říkali, ať mu to vyjde, ať není přemotivovaný. Když jsme viděli první pětistovku za 1:48, tak jsme se lekli: Panebože! Nakonec to dopadlo výborně.

Bratr: Já strach neměl. Trénuju s ním celý život a já vím, jak jezdí. Už když jsem viděl projev, jak jede, tak jsem věděl, že to je jeho den. Byl jsem lehce nervózní, ale v duši jsem věděl, že to dneska dá. Kdy jindy?!

Otec: Myslím, že to zase ne. Na každé olympiádě byl připravený. Jen mu prostě hlava trošku nefungovala, jak by měla. Teď ale ano. Čím to? Myslím, že to je jeho dcerou, která se mu loni narodila. Je úplně vyměněný. Žije rodinou, dcerou. Odreagovává se.

Bratr: Dneska už byla nervozita vidět, ale i tak byl klidnější než dřív. Taky to bylo patrné na projevu v kánoi, měl neskutečně dobrý styl, proto vyhrál. Když jel v Riu i Tokiu, vždycky na to měl, aby vyhrál. Ale nesedlo mu to, nebo byly horší podmínky. Tady to bylo ušité a vykouzlené pro něj. Mírný vítr do zad a lehký zprava. To je přímo jemu do ruky.

Děda: Každý závod byl pro mě osobně utrpením. Věděli jsme, že je připravený dokonale, ale na olympiádě to nevyšlo jednou, podruhé. Čekali jsme na to, jak to dopadne dneska. Ale to jeho uklidnění, víra… Když jsem si přečetl, že před olympiádou řekl, že ji jede vyhrát, tak jsem si myslel, že by to říkat neměl. Nelíbí se mi, když to někdo takto říká. On ale asi cítil, že ji vyhraje. A sami jste viděli, jakým to bylo způsobem.

Děda: Byla nepředvídatelná, nečekali jsme to. Vždycky jezdíme poslední část závodu. To, že odjel tak brzy… Já jsem ani posledních dvě stě metrů neviděl, protože jsem se rozbrečel.

Otec: Moc jsme fandili. Mrzí mě, že to nevidí jeho druhý děda. Ten to vidí bohužel jen seshora.

Otec: Všechno vypustil. Nesleduje sociální sítě, nic. Soustředí se sám na sebe. A takhle to dopadlo.

Bratr: Byl pod tlakem, protože každý od něj olympijskou medaili očekává. Furt se ho na to ptali, on se o tom nerad bavil, protože ji sám chtěl úplně nejvíc ze všech. Byl z toho nervózní, ale teď ji konečně má. Vyhrál všechno, co mohl, už mu nemůže nikdo nikdy nic říct.

Děda: Já bych vzkázal něco lidem v Nymburce. Našim fanouškům, co jezdí podél vody, že tu zlatou medaili přivezeme. V poslední době je nic jiného nezajímá. Když je Martin druhý třetí, tak jejich otázka zněla: Zase nebyla zlatá, co?

Otec: A doufám, že na nás teď rybáři už nebudou zlí.

Oni jsou?

Otec: Když se zamotáme do sítí, tak jsou. Oni nevědí, o koho jde. On ten náš sport není takový, že by ho znali. Teď už ale možná budou vědět.