Hlavní obsah

Věděl jsem, že tu šanci nesmím pustit, tvrdí bronzový hrdina Choupenitch

Tokio

Medailovou pohádku o českém d'Artagnanovi sepsal během pondělního olympijského turnaje fleretistů Alexander Choupenitch. Sedmadvacetiletý šermíř se v jeho průběhu musel sklonit před soupeřem jen v semifinále. V následném duelu o bronz s Japoncem Takahiro Šikinem jednoznačně dominoval.

Foto: Andrew Medichini, ČTK/AP

Bronzový olympijský medailista, fleretista Alexander Choupenitch.

Článek
Fotogalerie

Na cestě k bronzové senzaci jste musel absolvovat pět duelů. Který moment byl nejtěžší?

Každý zápas byl strašně těžký. Už ten první s vítězem Světového poháru Llavadorem. Nebo druhé kolo se čtyřnásobným mistrem světa Němcem Joppichem, kdy jsem prohrával 12:13 a otočil jsem to takovýma (potěšeně zamlaská) zásahama. Ale nejtěžší byl boj o třetí místo. Prožíváte velké zklamání ze semifinále a máte patnáct minut, abyste to hodili za hlavu. Nemáte den jako v jiných sportech, abyste si to srovnali. Tohle bylo hodně těžké a jsem rád, že se mi to povedlo. Ale jsem moc, moc unavený.

Vy jste tu čtvrthodinu využil skvěle, do bronzového duelu jste vlétl jako uragán. Co jste všechno udělal?

Když vítězíte, tak děláte pořád to samé, nebo alespoň já. Když jsem v semifinále prohrál, tak jsem všechno změnil. Vyměnil jsem si dres, kalhoty, vzal jsem si suché věci. Nechal jsem se namasírovat. A šel jsem do posledního zápasu, jako kdybych začínal úplně znovu.

Tenhle postup máte nacvičený z mentálního tréninku?

Tohle konkrétně ne, takhle jsem to prostě cítil. Byl jsem po semifinále úplně prázdný, strašně unavený. Ale věděl jsem, že tohle je životní šance, že ji nemůžu pustit. Výsledek ale není o tom, že já jsem bronzový. Stojí za tím strašně moc lidí. Obrovský dík patří trenérovi (olympijský vítěz ze Soulu 1988 Stefano Cerioni – pozn. red.), který ukázal, že je jeden z nejlepších koučů na světě. Kam přišel, tam udělal olympijskou medaili. Ale také fyzioterapeuti, moji rodiče, mentální kouč. Tolik lidí mi na mé cestě pomohlo, a já jim opravdu od srdce děkuju.

Japonského soupeře jste v rozhodujícím zápase výrazně předčil. Vkrádala se vám do hlavy bronzová myšlenka ještě před koncem?

Jo a za stavu 14:6 jsem kvůli tomu dostal dva zásahy. Ale na to máme přesně s trenérem zásadu, že jakmile dostanu dva zásahy po sobě, tak měním fleret, zavazuju si tkaničku... Cokoliv, nějakou lumpárničku, abych zastavil zápas. Řekl jsem si: Takhle ne, nemůžeš ulítnout na emocích, musíš makat. A pak jsem to dokončil.

Potom přišla jaká emoce? Bezprostředně po duelu jste do prázdné haly řval jako lev...

Pak jsem chvíli brečel, chvíli se smál. Teď spíš než emoci vnímám stav prázdnoty. Vydal jsem ze sebe úplně všechno, opravdu jsem bojoval. Tuhle chvíli už mi nikdo nevezme. Říkal jsem pořád, že když se olympiáda uskuteční, tak bude mít vítěze, stříbrného a bronzového. Tak děkuji, vzal jsem si bronz.

Co bude vaše další motivace? Za tři roky v Paříži zlato?

Na to je strašně brzo. Teď mě motivuje přítomnost. Sice už nemůžu, ale kdyby mi řekli, že jeden ze soupeřů vypadl, tak tam jdu znovu. Já tím úplně žiju, dávám do toho všechno a jsem rád, že se mi to vrací. Je to hodně dřiny a... je z toho bronz. Takže asi musím ještě trochu přidat. (smích)

 
 
 
Zobrazit příspěvek na Instagramu
 
 
 

Příspěvek sdílený Sportcz (@sport.cz_ig)

Související témata: