Tenhle obrovský zážitek si nechci kazit, říká Rohan. Naštvaný bude až u videa

Paříž (od našeho zpravodaje) ‑ Devětadvacetiletý slalomář potvrdil, že velké závody mu jdou, však i vloni v Londýně skončil na mistrovství světa těsně pod stupni vítězů.

Já mám z dnešního dne obrovský zážitek a nechci si ho kazit. Když dojížděl Nico Gestin, tak jsem si to hrozně užíval, protože co tu předvádějí francouzští fanoušci, to je neskutečné, kéž bychom takovou kulisu zažili víckrát. Tak si to nechci kazit tím, že na sebe budu naštvaný. I když, až se podívám na video, tak asi budu.

Jednoznačně. Už jsem věděl, jak se závodí na olympiádě, a závodí se jen ve finále, předtím je důležité se do něj dostat. Mrzí mě, že jsem nepředvedl žádnou čistou jízdu, ten šťouch byl hloupý a zbytečný, ale to vám tady řekne víc závodníků. Kromě Gestina. Jak se změnila pravidla a je ve finále dvanáct lodí, každý stojí na startu s tím, že jede na medaili, nikdo o sobě nepochybuje. A někdo riskuje víc, někdo míň. Bohužel přišel jeden zkrat, i když ta jízda byla možná lepší než ta v Tokiu, kde jsem měl i štěstí.

Jen na to koukáte a čekáte, jak závod dopadne. Výsledky ovlivníte jen svým výkonem, pak už ne. Nemá smysl někomu nepřát, ani to podle mě do sportu ani do života nepatří. Byl jsem realista, čekal jsem, že závodníci přede mnou tam skočí. Když dojel Brit Burgess, tak jsme si s Matěm Beňušem říkali, že tam byl hodně natěsno, ale zrovna Adamovi jsem to přál, když v Tokiu ho od medaile dělily setinky. Navíc mně to mohlo být jedno. Nemá smysl brečet nebo si nadávat za ten šťouch. Nechci se mračit, jel jsem finále olympiády a děkuju i divákům za to, co tady vytvořili, protože to je celoživotní zážitek.

Mám tu skvělý fanclub, rodinu a svého nejlepšího kamaráda, který vymyslel tenhle banner i trička. Škoda, mohl jsem to splnit a zase nakopnout český tým. Medaili už by to chtělo, ale věřím, že to brzo někdo zvládne.

Pro mě byla čest, když mi medaili předával v Tokiu, a klidně bych si to zopakoval. Ale on byl zážitek už jen tady stát a slyšet, jak celá tribuna zpívá Marseillaisu. Na druhém stupínku by to bylo ještě příjemnější, ale život půjde dál.

Souhlasím. Já vím, že nejsem Jířa Prskavec, sportovec, který bude vyhrávat pořád, to si musím přiznat. Ale myslím, že jsem hodně dobrý v tom, že se dokážu připravit na důležitý závod. Už jen dostat se sem bylo strašně těžké. Vím, co za tím stojí, co je třeba tomu dát a někdy i obětovat. Ale ten prožitek tady za to jednoznačně stojí.

Byly to krásné tři roky, ale samozřejmě co se týče sportu, čekalo se ode mě víc po tom olympijském roce, byly tam pochybnosti. Vloni na jaře jsem byl už trochu vyčichlý, nevěděl jsem, jestli fakt chci tohle dělat a nepotřebuju v životě nějakou radikální změnu. Hodně jsem nad tím přemýšlel, ale tohle za mnou (ukazuje na bouřící tribuny) pro mě byla hlavní motivace. A že jsem to zažil, je pro mě pocit totálního štěstí a medaile by byla bonbonek. Ale jedeme dál, ještě mě tu čeká kajakkrros.

Ještě se pokusím do té lodi párkrát sednout a zkusit si ho. Nebojím se, bude to velký masakr, všichni do závodu půjdou možná až moc po hlavě. Já do toho musím jít i s rozumem a čekat na svou šanci, jestli přijde.

Jednoznačně. Tohle je play-off a zatím nekončí. (úsměv)