Článek
O postupy jste v obou kategoriích bojoval do poslední možné chvíle na Světovém poháru v Tbilisi. Jak emocionálně náročný to byl víkend?
Pořád je to čerstvé, ještě jsem se z toho neoklepal. Myslím, že mám psychiku dobrou, ale jak jsem věděl, že chci končit a mám poslední šanci se dostat na olympiádu, trochu mě to na posledních turnajích svazovalo. Naštěstí ostatní také zaváhali a já šel do posledního turnaje s vedením, ohrozit mě mohlo jen pár lidí, ale museli by vyhrát.
Jenže to se Belgičanovi Neisseru Loyolovi málem povedlo. Jak jste prožíval jeho finále, které prohrál až v prodloužení?
Když se dostal mezi poslední čtyři, odešel jsem z haly na hotel, protože jsem to nedával. Říkal jsem si, že se nebudu koukat, a poprosil kolegu Martina Čapka, ať mi napíše, jak to dopadlo. Pak pípla zpráva: „Hele, vyhrál“. Na finále už jsem nevydržel nekoukat a fandil Francouzi. Když to v prodloužení utrhl, tak jsem vyřval hotel, motala se mi hlava a padl jsem na zem. To finále začalo o 20 minut dřív, takže až po něm přišel na pokoj Martin Rubeš, který byl na fyzioterapii, já tam ležel na zemi, tak se ptal, co se děje. A já mu říkal: „Ty vole, já jedu na olympiádu!“ Kluci byli rádi, že už jsme s Alexem Choupenitchem dva, kdo jedeme do Paříže, a pak to vyšlo i celému týmu, což je paráda. Kluci makají víc než já, protože já už tolik nemůžu. Já končím, oni jedou dál.
I nedělní týmová soutěž ale byla hodně dramatická.
Švýcaři byli o pár bodů před námi, potřebovali jsme, aby vypadli dřív. Během šermu se musíme soustředit na náš planš, nechtěli jsme koukat vedle sebe, ale když byli vedle nás, bylo to těžké. Otočili poslední zápas a dostali se do elitní šestnáctky, pak do osmičky, což my také. A trenér nám říkal: „Kluci, vy nejste spokojení s osmičkou? Vždyť to je super!“ Měl pravdu, ale my pořád nebyli. Šermovali jsme s Korejci, kteří taky bojovali o olympiádu, a my je smázli. Pak nás čekali výborní Maďaři, kteří nás od začátku drtili, a když Maďar vede, je to těžké. Spousta lidí myslela, že to je ztracené, ale já si to nepřipouštěl. Závěr byl infarktový, ale Kuba Jurka byl neskutečný. Pak jsme ještě potřebovali porazit Kazachstán, opět jsme prohrávali, ale otočili to, a zase to Kuba v posledním zápase fantasticky dotáhl.
Jaké mělo vaše tažení ohlas? České družstvo bude na olympiádě po 32 letech…
Já si po sobotě vypnul telefon, abych se soustředil na družstva. A doteď jsem ještě neodpověděl na všechny zprávy. Jsem strašně rád za celý český šerm a za tu atmosféru, co dělají od dětí po rodiče přes svaz. Jsme velká rodina, která si to zaslouží…Jsme každý z jiného města a klubu, tak rozvezeme šermířskou radost po celé republice. Ale ještě jsme to neuzavřeli.
Vy už jste byl na olympiádě před osmi lety v Riu, kde jste se zaskvěl i momentem fair play a opravením rozhodčích ve svůj neprospěch. Teď jste ale ve 42 letech šermoval i se soupeři o generaci mladšími. Je postup o to sladší?
Teď už to můžu říct. Vloni jsem byl připravený po turnaji v Cali se soustředit jen na družstva, protože je pro mě hodně náročné bojovat v obou kategoriích a nechtěl jsem tým omezit. Ale tím, že jsem tam vyhrál, jsem si to trochu zkomplikoval. (úsměv) Cením si toho moc.
Navíc si zašermujete v zemi mušketýrů, v Grand Palais. Je pro šermíře něco víc?
Já tam zažil už mistrovství světa v roce 2010 a mělo neskutečnou atmosféru. Tak jsem rád i kvůli klukům, že si to zažijí. Protože každá individuální radost je super, ale s týmem je ta radost úplně turbo.
Budete mít v Paříži rodinu, aby i vaše dcerka viděla, jak táta šermuje na olympiádě?
Moc bych chtěl, ale nevím, jestli se to povede, lístky byly beznadějně vyprodané. Já se hlásil i do loterie, že si je koupím, ale na kord jsem nesehnal. Až jsem s nadsázkou říkal, že bude snazší se na olympiádu dostat než si koupit lístek…
