Procházky s kočárkem? Dvoufázově a s aplikací. Ale kolotoče nedávám, říká české eso v nové roli

Vždycky, když mám volný den, což bývá čtvrtek, nebo aspoň odpoledne, což je v neděli. Vyrážím na dvoufázové procházky, dopoledne, pak chvíli odpočinu, dám si oběd a odpoledne další procházka.

Není to tu žádné velké město, vždycky jdu tam, kam mě nohy zavedou, stavím se na kafi. Nemám nic naplánovaného, ale mám podmínku, že to na Garminu nebo Stravě musí vypadat jako kolečko, abych nešel tam a zpátky.

Jsou tam nějaké výzvy, já jsem na to blázen. Vždycky si to zapnu a musím ji absolvovat. Vím, že dneska a zítra musím ujít jedenáct kilometrů, abych ji splnil, tak si vezmu sluchátka, když spí, a když je vzhůru, věnuju se jí a něco jí furt povídám.

Sportovní, třeba Přes příkop, z Radiožurnálu, Mixzónu u vás, ale i Velkou žranici od Hejlíka, Středo/věk, občas na mě vyskočí něco ze Survivora, i když na něj mě spíš baví koukat.

Tady zrovna kousek je, ale maximálně na houpačku a skluzavku. Na písek nemám nervy, jak je pak všude. A kolotoč nedělá tatínkovi dobře, ty nedávám.

Nastavila ho manželka a já se přizpůsobuju. Nijak mě to neomezuje a dělám to, co dřív. Občas po mně malá začne skákat dřív, než bych třeba chtěl vstávat, ale pak odejdou a nechají mě dospat. Áňa (manželka) má v tomhle mnohem víc zápřahu.

Asi věděla, do čeho jde, a doufám, že se mnou je ráda. Těším, se, že společně pojedeme na soustředění, po mistrovství Evropy do Livigna. Aspoň na chvíli, pak musí odjet domů kvůli kšeftům s focením, ale dorazí tchán s tchyní. Přes léto jsem furt doma a snažím se pomáhat, i když těch věcí dělá určitě víc.

To určitě ne, chodí na loděnici, už jsem ji posadil do kanoe. Budu rád, když se bude věnovat jakémukoliv sportu, třeba se mnou jezdit na kole, jen by mě mrzelo, kdyby ke sportu neměla vztah. Ale vodu má ráda, chodí na plavání a v loděnici nějaký čas trávit bude, tak snad si tam najde nějaké kamarády a vrstevníky.

Já si moc nedovedu představit, že bych trénoval kohokoliv a ještě holky… Myslím, že s nimi je to ještě náročnější.

Asi bych nedokázal trénovat děti. Když to řeknu blbě, chtěl bych trénovat někoho jako já, protože vím, že tomu dávám všechno. Trénovat někoho, kdo chce být fakt dobrý, by mě třeba bavilo. Ale nemyslím, že těch sportovců je tolik. Navíc trenér zažívá to samé, co sportovec, také odjíždí na soustředění, je pořád bez rodiny, a to bych nechtěl. Až skončím, určitě bych nějakou dobu trénovat nechtěl. Na druhou stranu, máme tady loděnici, asi by bylo fér, abych já nebo brácha v té tradici pokračoval, takže myslím, že v té loděnici stejně jednou skončím.

Těžko říct, je pravda, že většinou trénují ve velkých střediscích, kde mají všechno. Ale nám tady nic nechybí. Jasně, někdy přijdeme na loděnici a je tam zima, tak musíme nasekat dřevo a zatopit si, ale to je jen ku prospěchu věci. A hlavní je stejně to, jak trénujete.

Už moc ne, abych se nezranil. Většinou to dělá děda, to je mistr sekáč.

Vůbec nejsem kutil, nejsem zručný. Máme plán, že bychom se chtěli přestěhovat do Vánoc, před olympiádou bych to řešil nerad. Byl jsem rád, když jsem Emily sestavil postýlku, to pohladilo moje ego. (úsměv) Ale jinak si dokážu tak sám napumpovat kolo a modlím se, abych cestou nepíchnul.

Zveřejnilo to město Nymburk někde na Facebooku, tak jsem si říkal, že to teda určitě ne. (úsměv) S mojí zastupující agenturou jsme sepsali takový hezký dopis, kde jsme to vysvětlili, taky děda s někým promluvil, že tam budu bydlet. Nakonec se bude jmenovat K Vesláku, s tím jsem úplně v pohodě, tak se ten areál jmenuje.

To ne, oni chodí na vodu jenom, když je hezky, jinak netrénují, my jsme tam furt. (úsměv) Spíš ti mladší na sebe občas zařvou, jak veslaři nevidí dozadu, tak aby do nás nenajížděli, ale já trénuju většinou u břehu, kde je těžší voda a líp slyším trenéra. A veslaři si na nás nedovolí, je jich pár, tady vládne kanoistika.

Vloni jsem je byl podpořit v semifinále, kdy se jim tolik nevedlo, a zrovna vyhráli. Ale chodím tam na obědy, tak se potkávám s realizačním týmem, pro Nymburk super, že se jim tak daří, i když od nás z města tam není žádný hráč.

Dřív jsem sledoval extraligu i výsledky NHL, to už nedělám. Ale mistrovství světa mě baví úplně nejvíc. Hodně zápasů se hrálo pozdě, ale čtvrtfinále i finále jsem odkoukal celé.

To určitě ne, vím, že jsme hokejový národ. Jasně, že bych chtěl, aby se tolik lidí zajímalo o kanoistiku, ale bohužel to není reálné. Ale věřím, že kdyby se něco povedlo v Paříži, tak i na Olympijském festivalu v Mostě to může být hezké.

Tím, že bylo za pár týdnů ještě mistrovství světa v Kodani, tak jsem zapomněl docela rychle. Přijel jsem a hned se vrhl do přípravy, trénoval jsem si podle sebe. Chodil jsem na tréninky pěšky, abych byl zase tak nějak sám a vstřebával to. Samozřejmě jsem smutný byl, když se chystáte několik let a zase to nevyšlo. Ale nějak se tím užírat? To nemělo smysl.

Určitě jsem tam neměl jezdit o tolik dřív, bylo vyčerpávající být na stejném místě, odříznutý od všech. A samotný závod? Pokaždé jsem se na olympiádě snažil na sto procent, ale vím, že závodím jinak. Takže to je nejspíš v hlavě. Jsem zvyklý na stereotyp ze závodů, na olympiádě je vesnice, dojíždění a jsem náchylný, že když nemám svoji pohodu, nedokážu to proměnit.

To je pravda, ale já jsem v olympijské vesnici stejně s bráchou, nechodím do klubovny. To pro mě není odreagování, ale pořád stres, kdy myslím na závody. To si radši vezmu počítač, pustím seriály a budu poslouchat podcasty. Nebo jsem při mistrovství světa kupoval nové kolo a vždycky se těšil na pokoj, jak budu vybírat kolo. Teď si budu muset pořídit něco jiného, abych to tam mohl hledat.

Pro mě je nejdůležitější snídaně. Oběd míváme na závodišti, večeři v hotelu, to neovlivním, ale ke snídani si vozím pokaždé stejnou kaši. I na soustředěních v Livignu a Kolumbii jsme je učili, jak se dělá ta ovesná kaše, oni ji vůbec neznali. V Livignu nám říkali, že tam to jedí psi. (úsměv) A vloni v Poznani jsem ji zapomněl, tak jsem sháněl přes nějaký místní Rohlík, aby mi ji dovezl.

Maximálně tu snídani. Udělám míchaná vajíčka, čaj… Ale jsem doma vrchní barista, kafe dělám já. Jinak Áňa vaří suprově, tak nemám důvod se toho ujímat já.

Nějakým způsobem to dělám i já, nechci chodit skleslý. Na sítě nekoukám, je jasné, že každý tam dává to, co udělá dobře, taky to dělám, ale nepotřebuju na to koukat. Na závodech se bavíme, ale spíš o životě, než že bychom říkali, kdo má jakou formu. Rozdáme si to na vodě.

Samozřejmě si to také říkám, ale neupínám se k tomu. Pomohlo nám, že se změnila olympijská disciplína, na pětistovce jsme oba lepší. Ale sedne i spoustě dalších zemí, víc lidí ji ujede. Pak už záleží na detailech, jak komu foukne… Beru to tak, že na deblu můžeme jen překvapit, z něj nemám úplně nervy.