Článek
Paříž (od našeho zpravodaje) ‑ Na stojanech 220 centimetrů, před Štefelou pokus poslední záchrany. Shodí a jede domů. Skočí a může bojovat dál. „To mi trochu teklo do bot,“ neskrýval. „Byl jsem trošku připosr…,“ přiznal.
Letos ve Zlíně na mistrovství republiky skočil i 230 cm, věděl, že tato výška je v jeho silách. „Říkal jsem si, ať se proberu, co to vyvádím. Tak jsem se propleskl a vyšlo to,“ hlásil s úlevou. Pak se laťka posunula o čtyři centimetry výš a tam už čahoun ze Zátoru uspěl hned na první pokus.
„To tak většinou bývá. Najela mi euforie a spadl stres,“ popisoval skok, který mu zajistil účast mezi finálovou dvanáctkou. Dál si tak drží úctyhodnou bilanci, že na žádné akci v ošidné kvalifikaci neuvízl. Byť si za to žádné zásluhy nepřipisuje. „Čím to je? Prostě mám z pr… kliku,“ smál se.
V Paříži ani nevadilo, že o tři centimetry výš už neuspěl. „Musel jsem se tady s tím trochu srovnat. Kvalifikace jsem zažil, ale olympiáda vám dá facku a perete se. Není to jen tak,“ hlásil 23letý skokan, jenž neměl přípravu na pařížské hry úplně optimální.
„Týden před odletem jsem ležel, byl nemocný a měl střevní potíže,“ popisoval. Ale hned po příletu do Paříže si skočil tréninkový osobní rekord a dobrá nálada se vrátila. „Říkal jsem si, že jsem perfektně připravený, ale kvalifikace mi ukázala, ať se zase trochu uklidním,“ usmál se.
Svá finálová přání si svěřenec nechává pro sebe. „Zatím to tu klukům moc nesedělo, ale podle mě se všichni chystají na sobotu a budou lítat,“ tuší svěřenec Jaroslava Báby. Ten získal jedinou medaili pro českou mužskou výšku přesně před dvaceti lety v Aténách.
