Přichází legenda, vítají na závodech hvězdného Čecha. Olympijskému úspěchu podřídil vše

Tokio bylo jedno velké zklamání. Stačilo udělat o dva kroky navíc, ale musím objektivně přiznat, že jsem na to neměl. Neudělal jsem nějakou chybu, stačilo být o trošku silnější. A to jsem tam nebyl. Přitom tam byla i vlastně daleko menší konkurence, než bude v Paříži.

Překvapuje mě, že se v něm stejně jako vloni i letos cítím konkurenceschopný. Zlepšil jsem se, ale takové výsledky bych nečekal. Samozřejmě v lezení na obtížnost hodně záleží na stylu, jaký postaví. A objektivně se kluci za poslední dva tři roky fakt hodně zlepšili a úroveň v této disciplíně šla po nějakých letech stagnace hodně nahoru. Už to není o dvou třech lidech, ale klidně deset jich může vyhrát závod Světového poháru. A je právě zajímavé, že ty mladé kluky stíhám lépe v boulderingu a méně v obtížnosti.

To definuje formát kombinace, tam je to zjevné. Jinak se za poslední tři čtyři roky tolik nezměnilo. Největší změna přišla kolem roku 2016, kdy se začalo stavět jinak. Když se teď kouknu na záznam Světového poháru z roku 2010, tak to vypadá strašně směšně. To mi spíš přijde jako rok 1990. Ale když srovnáme cestu z roku 2018 a teď, ty chyty vypadají dost podobně.

Já se koukal na skateboardisty, kteří nemají ani startovní číslo, dres nebo něco takového, mají sluchátka v uších, což my třeba nesmíme. (úsměv) Oni nás už v Tokiu vedli jako Urban sport, tedy v kategorii městských sportů. Což si úplně nemyslím, že lezení je. Minimálně vzniklo jinde a až pak se evolučně přesunulo i do hal a do větších měst… Ale kdybychom byli městský sport, tak spíš lezeme po budovách, což je ani ne promile našeho sportu.

Od jara jsem tomu vše podřídil. Teď je teplo a to mi se skalami nejde moc dohromady, protože je větší pravděpodobnost, že si udělám díru do prstu. Což samozřejmě není nic tragického, ale je lepší lézt bez tejpovací pásky, i trénink je pak kvalitnější. A kvalifikace v Šanghaji a Budapešti ukázala, že abych se v Paříži mohl rvát o medaili, musím tam jet v úplně neuvěřitelné formě, a ještě mít dost štěstí. Ve vytrvalosti je ještě potenciál se posunout, to se snažíme schovat až do Paříže. Protože ve fyzičce jsem nebyl a nikdy nebudu nejlepší, ale na té mé osobní úrovni hraje velkou roli, jestli jsem ve své ideální fyzické formě, nebo o něco horší.

Ono je to hrozně komplexní. Třeba v boulderingu mám nějaké slabší stránky, které když trénuju, tak hrozí svalové zranění. Takže určité části musím posilovat, aby mi narostla aspoň trochu svalová hmota, což zase může být kontraproduktivní v lezení na obtížnost. Každý má nějakou genetiku… Kolikrát také záleží, co postaví. Když je cesta silovější a méně vytrvalostní, je lepší mít sílu a být třeba o kilo dvě těžší.

To je super. Na komerčních stěnách je většinou jedna linie nahoru, protože jinak by vadila ostatním cestám nebo by trajektorie pádu mohla ohrozit další lezce. My máme teď čtyři linie jen pro sebe a můžeme si objednávat a stavět trasy podle mě. Můžu si říct, že tohle mi nešlo v Šanghaji, tak to postavte takhle, nebo něco sám poradím z plošiny… Ale samozřejmě je třeba trénovat před olympiádou i v jiných podmínkách, takže se chystám do Innsbrucku a na Světový pohár v Chamonix.

Kdybychom měli vstupenku na závodiště, tak jo. Ale tím, že jsme je nesehnali, tak se rodina rozhodla fandit z domova. To je lepší než být v hotelu v Paříži, když já budu v olympijské vesnici. Stejně mám v plánu jet do Paříže těsně před závodem a nebudu tam ani dlouho.

Nepřekvapuje mě to, lezení je ve Francii velmi populární. Je to jedna ze zemí, kde je lezení nejvíc v podvědomí toho mainstreamu. Je vlastně i takovou kolébkou našeho sportu.

Je to příjemné, ale že bych sledoval každý den, kolik lidí přibude, to ne.

Všechny texty si píšu sám, ale fyzicky už to tam nedávám, protože nevím, jestli je výhodnější dávat ten post v šest odpoledne, nebo v osm večer…

Je to hodně časté. Ale samozřejmě hledím na to, že jsem tam kvůli tomu, abych závodil. Když vím, že je večer a ráno závodím, tak bohužel musím říct fanouškům ne, teď musím odpočívat. Ale když je nějaká akce s fanoušky typu přednáška, beru jako svoji povinnost se vyfotit nebo podepsat jakémukoliv zájemci.

Spíš musím cítit, jestli by to bylo na medaili. Pokud bych viděl, že už mi ujel vlak, tak se asi o další olympiádu pokoušet nebudu. Jen samotná účast na olympiádě mě tolik nemotivuje. Ale pokud budu vědět, že tam šance je, tak bych se pokusil. I když je paradoxní, že si mě kamarádi dobírají, že budu spíš boulderista. A pak mám ještě pár let na to překonávat svoje limity na skalách, než na ně budu příliš starý, tak bych ty roky radši patřil tam.