Článek
Když dojde řeč na jeho svým způsobem exotický původ, s úsměvem zahlásí: „Já jsem z Ostravy!“
Ale předky máte z Číny.
Ano, pochází odtamtud můj otec a v Asii mám velkou část rodiny. Před covidem jsem za nimi cestoval celkem často, pak jsem tam dlouho dobu nebyl. Až letos se v Šanghaji konal závod Světového poháru, tak jsem se účastnil a pak nějaký čas zůstal.
Dokázal byste v krátkosti popsat, v čem jsou pro vás největší kulturní odlišnosti?
Dobrá otázka, na kterou se strašně složitě odpovídá. Rozdíly jsou opravdu enormní, normální smrtelník si je ani nedokáže představit. Začíná to u úplně banálních věcí.
Například?
Dejme tomu způsob stolování, i když to někomu může znít vtipně. Jak se člověk stravuje a s kým. V Česku dostane každý svůj talíř a jí z něj. V Číně se jich donese spousta a lidé jídlo sdílejí mezi sebou. Je to tam opravdu důležitá věc. Existují specifické tradice, kdo jí první, kdo komu pokrm nabírá. Přednost mívají starší nebo ve společnosti výše postavení.
A když někdo pořadí poruší?
Trest přichází velmi rychle. (smích)
Vy jste vyrůstal v Česku, zvykal jste si na pravidla dlouho?
Nebyl jsem připraven a učil jsem se právě tou bolestivou cestou. (smích) Na druhou stranu, do Číny jsem cestoval jako hodně malý a oni mají děti opravdu rádi. Takže byli hodní. Člověk se vše rychle naučil a přizpůsobil se.
Zmínil jste covid, odlišný přístup byl nejen u nás hodně probírán.
A existuje dodnes. V Česku jsme si z období nevzali téměř nic, jen to, že byla omezení, která už nemáme. V Asii obecně, když je někdo nachlazený či nemocný, automaticky si bez nějakého nařízení bere roušku. Nehledě na to, zda je mu to příjemné. Snaží se prostě respektovat ostatní. Tady je v přístupu velký rozdíl.
Pojďme ale k lukostřelbě. Jednoduše, jak jste se k ní dostal?
Jako malý jsem dělal opravdu mnoho sportů. Konkrétně s lukostřelbou jsem začal přibližně v osmi letech v Ostravě a skončil ještě na základní škole, abych se až na vysoké opět vrátil. Je tomu už pět let. Kdysi střílel můj děda, tak jsem to chtěl zkusit – a vydržel jsem.
Česká mužská lukostřelba měla zastoupení na olympiádě naposledy v Pekingu 2008 v osobě Martina Bulíře. Od té doby nic, až teď vy a Paříž.
Jsem hlavně natěšený. Snažím se z toho nedělat příliš velkou věc. Je to závod jako každý jiný, jen tedy trochu nafouknutý. Snažím se sám sebe neznervózňovat, což je můj celoživotní přístup, i když ne vždy se povede. Nejvíce mi pomáhá Maruška (úřadující mistryně světa Marie Horáčková, pozn. red.), která už na olympiádě byla a ví, o co jde.
Společně s Horáčkovou nastoupíte i v mixu.
I když se v soutěži střídáme, oproti individuální soutěži jde o velký rozdíl. Chemie týmu je důležitá a není to tak, že postavíte dva lidi – a ať střílí. Dvojice musí být sehraná, rozumět si, dobře spolupracovat. Věřím, že v tom jsme silní.
Lukostřelci Marie Horáčková a Adam Li během fasování olympijské kolekce pro olympiádu v Paříži
Týmové sporty vám nejsou cizí, viďte?
Chytával jsem hokej, ale to je dávno. Začínal jsem s ním jako dítě, byly mi tak tři nebo čtyři roky. Už si to ani moc nepamatuji. Ještě jsem hrával badminton. Má ho rád otec a chodím si pinknout i teď. A ještě fotbal.
Zůstal vám k hokeji či fotbalu vztah?
Nechci říct, že se nerad koukám, jen mě sporty baví hlavně provozovat. Ale jasně, mistrovství světa v hokeji jsem sledoval, finále jsem si pustil a zafandil si. Velmi obdivuji gólmana Lukáše Dostála a hlavně kapitána Romana Červenku. Četl jsem jeho příběh v knize Bez frází, jak se postupně dostal na úplnou špici. Přišlo mi to velmi inspirativní. A fotbal? Mám k němu trochu jiný vztah a třeba Euro jsem moc nesledoval, to se přiznám.
Hledáte u podobných příběhů inspiraci?
Pro mě je největší hvězda, kterou znám, Maruška. S ní si prostě obyčejně pokecám. S ostatními jsem se osobně nesetkal. Obecně, jak jsem říkal, snažím se z olympiády nedělat vědu a něco obrovského. Hlavně abych zůstal v klidu.
