Článek
Paříž (od našeho zpravodaje) – Když se vzpamatoval z největší únavy a nevolnosti, se zlatem na krku vyprávěl o zlaté puse s přítelkyní, tvrdé dřině na vodě i symbolu na svém kajaku.
Ze čtvrté olympiády v řadě vezete medaile, teď tu nejcennější. Co se ve vás teď mísí?
Už je to lepší, ale bylo mi dost zle, i se kvůli tomu protáhlo vyhlášení, jak mi nebylo vůbec dobře. Když jedete olympijské finále, na které trénujete celý život, tak to prostě bolí. Ale jak jsem si všiml dneska, tak to jde.
Za cílem nepřišla velká oslavná gesta, spíš to z tribuny vypadalo jako údiv.
Já během závodu věděl, že když předjedu Pimentu, tak to bude na medaili, protože on je hodně dobrý. Pak jsem se podíval přes něj a zjistil, že Maďaři nejsou ani na jeho úrovni, spíš za ním, a to mi dalo obrovský vítr do plachet. Věřil jsem, že to bude medaile, ale že bude zlatá, to jsem opravdu nevěděl. A v posledních metrech jsem se podíval na špičku lodi.
Co jste na ní měl?
Předevčírem jsem si na ni namaloval smajlíka. Proto, abych věděl, že nejde o život, ale zároveň, abych se nevracel po olympijském finále s tím, že jsem tam něco pokazil. A dneska jsem nepokazil nic.
A za cílem odměna v podobě polibku o vaší snoubenky Anežky Paloudové.
Já jsem říkal, že ať to dopadne jakkoliv, chci, aby byla v cíli na tom platě první, s kým se uvidím. Je to moje snoubenka. A to, že s ní můžu na olympijských hrách sdílet pocity štěstí, je neuvěřitelné. A nejen s Anežkou, i s mojí sestrou, která je tu jako fyzioterapeutka, trenérem Pavlem Davídkem. A samozřejmě i mojí mámou.
Olympijské hry 2024 proběhly od 26. července do 11. srpna v Paříži. O cenné kovy ve Francii bojovalo 111 českých sportovců, kteří nakonec získali pět olympijských medailí.
Emoce na vás byly znát po dojezdu i na stupních vítězů. I takový chlap jako hora, jako jste vy, si pobrečel?
Jo… Hlavně s Anežkou.
Sám jste říkal, že v pátek jste byl nervózní. Co vám pomohlo stres setřást?
Ten tým kolem mě, staral se o mě neuvěřitelně. Byl jsem rád, že můžu na snídani v pyžamu. A ten tým byl skvělý, nikdo mě v něm nerozčiloval. Muselo to pro ně být hrozně těžké, viděli, že mám před sebou ten nejdůležitější závod, tak jsou hrozně nervózní a nesmí to na sobě dát znát. A nebyl to jen trenér a fyzioterapeutka, máme kuchařku, která jezdí na všechna soustředění, spolupracujeme s mentálním koučem, o kterém jsem si myslel, že ho nepotřebuju, ale ukázalo se, že je potřeba a pomůže mi, abych nebyl nervózní. Takže jsem použil řadu fíglů a triků, abych se od toho uvolnil.
A zjevně se vyplatily i velké změny, které jste udělal před dvěma lety, když jste odešel k trenéru Pavlu Davídkovi. Cítíte zadostiučinění, že se vyplatily?
Je to hustý… Ten impuls přišel od víc lidí. Šlo o přístup k tréninku, co trénovat. Řekli jsme si, že to zkusíme dělat jinak. A zjistili jsme, že můžu víc zhubnout. Začali jsme pracovat s odborníky, s Liborem Vítkem, a šel jsem neuvěřitelně dolů s váhou. Když jsem vyhrál mistrovství světa v roce 2014, byla jsem lehký a měl 109 kilo. A dneska mám 106. Jinak jsem na vrcholu sezony míval 113… Moje tréninkové dny byly takové, že jsem vstal, pak trénink, chvíli odpočinek a zase trénink. Přidali jsme hrozně moc tréninkových jednotek, ale byla tam ta vidina cíle.
Josef Dostál se zlatou medailí
Jak na tom jsou vaše rty, které si při jízdách vždy prokoušete?
Jsem zvědavý, ale ještě jsem se nekoukal. Ale vím, že jsem se kousal, pár dnů se to bude hojit.
Díky vám a Martinu Fuksovi má Česko nejrychlejšího kanoistu a kajakáře na světě.
Jsem rád, že jsme navázali na úspěchy Martina Doktora, který byl dvakrát zlatý v Atlantě, a my teď přivážíme dvě zlata nejen pro rychlostní kanoistiku, ale i pro Českou republiku.
