Hlavní obsah

Ondru trápí bekhend. Do Brna si sezval i soupeře, mohou mu pomoct

Při často až akrobatických polohách, které předvádějí na stěnách sportovní lezci, je důležitá spolupráce každého svalu a kloubu v těle. Proto se před cestou do Paříže snažil nejlepší Čech Adam Ondra dát dohromady rameno, které ho v posledních týdnech nejednou pozlobilo.

Foto: Roman Vondrouš, ČTK

Adam Ondra věří, že se v Paříži bude moct plně spolehnout i na své ruce.

Článek

Paříž (od našeho zpravodaje) ‑ Už při olympijské kvalifikaci v Budapešti ho ruka omezovala na boulderech. Pak zabolela i při Světovém poháru v lezení na obtížnost v Chamonix. „V normálním životě o ramenu nevím, jen v určitých pozicích je ten sval nebo úpon rotátorové manžety přetížený,“ popisuje.

Největší problém přichází při pozici označované bekhend, kdy se ruka dostává křížem před tělo, což je často zejména v boulderingu nezbytné. „Občas se staví trasy na vyloženě agresivní pohyby ramene. Při obtížnosti zase hrozí, že rameno někde nahoře povolí z té dobré pozice kvůli únavě,“ popisuje záludností obou částí olympijské kombinace.

Zatímco na závodech v Chamonix si dlouze rozmýšlel, jestli poté, co se rameno ozvalo, v cestě pokračovat, v Paříži se na bolest ohlížet neplánuje. „Není velká šance, že bych si ho porouchal na dlouho. Akorát jsou v těle určité receptory, které ho chrání před větším zraněním. Takže se může stát, že mi ruka vypne a jsem na zemi,“ líčí brněnský lezec.

Proto tráví v péči fyzioterapeutů ještě více času než obvykle a ladí i detaily každého pohybu na stěně, aby si ověřil, v jakých pozicích se může na rameno spolehnout.

Tréninky absolvoval v Innsbrucku po boku svých soupeřů. „Byly tam připraveny cesty velmi podobné těm závodním, absolvovali jsme i simulovaný závod,“ říká. Závěrečnou přípravu pak absolvuje doma v Brně, kam si vedle stavěčů pozval i další sparingpartnery.

„Vždycky vyzkouší tu cestu přede mnou, aby mohli říct stavěčům, kde mají něco vyměnit, udělat to těžší, aby trasa co nejvíc odpovídala tomu, co může být na olympiádě,“ říká. „V boulderingu zase může přijít nějaký krok, který mi nejde, nebo nesedí, a když ho někdo jiný zvládne, můžu ho nějakým způsobem okopírovat,“ vysvětluje Ondra.

Zkrátka vše se snaží podřídit tomu, aby na své druhé olympiádě mohl ideálně vylepšit své šesté místo z her v Tokiu, kde se ještě do soutěže počítalo i lezení na rychlost. „Kdybych cítil, že nemám vůbec žádnou šanci na medaili, asi bych tam ani nechtěl jet. Věřím, že šance je, když vyladím formu úplně na sto procent a pak budu mít i štěstí,“ dodává 31letý lezec.