Článek
Paříž (od našeho zpravodaje) – Před třetím pokusem jí hrozil konec v soutěži, poslední místo. Svěřenkyně sama sebe se ale rozběhla a hodila 63,68 m. Nejenže si zajistila užší finále, ale rovnou bronzovou příčku, kterou už nepustila. A Nikola Ogrodníková je olympijská medailistka. „To zní úplně nádherně, snově,“ prohlásila.
Nepřijdete si jako ve snu?
Mně to nějak nedochází, nevím, co se tam stalo. Ale je pravda, že jsem si dneska šla vyzvednout obal na mobil, který jsme dostali. Mohli jsme si tam něco nechat vyrýt a já si tam nechala francouzsky napsat „sny“. A pán říkal, jak je to strašně krásný a ať přijdu zítra znovu, abych mu ukázala, jak jsem dopadla. Bude trochu překvapený. (úsměv)
Byl to neskutečný scénář. Z hrozby posledního místa jste se katapultovala k bronzu. Co se ve vás před třetím pokusem odehrávalo?
Já se nějak nemohla zkoncentrovat na ty první dva pokusy. Měla jsem daleko daný rozběh, protože jsem po kvalifikaci věděla, že rozběh je rychlý a bála jsem se přešlapů. A pořád jsem nemohla najít správný rytmus. Až na třetí pokus jsem ho posunula a nějak jsem si to zjednodušila. Koukala jsem před sebe, zavřela si vršek a hodila. No a říkala jsem si: Já jsem prostě dobrá, fakt dobrá. (směje se)
Napadlo vás, že je to medailový hod?
Ještě jsem tam měla tři holky, které jsem čekala, že mě přehodí, tak jsem byla nervózní a furt se snažila přitlačit. Protože někdy vás takový výkon navnadí a já věřila, že ještě můžu přidat.
Poslední, kdo vás mohl ohrozit, byla v šesté sérii šampionka z Ria, Chorvatka Sara Kolaková. Byly to velké nervy?
Ani ne, já to prostě nechala, co se stane… Ale samozřejmě jsem sledovala celou sérii, každou holku a vždycky si říkala, tak dobrý, mám jisté o místo výš. U Kolakové jsem tušila, že může zatlačit, ale chtěla jsem se zkoncentrovat, aby kdyby mě přehodila, tak jsem ji přehodila zpět. Ale pak, když jsem se postavila na svůj pokus, tak se mi strašně chtělo brečet. Říkala jsem si: Ty jo, vždyť už mám medaili! To bylo hrozně těžký.
Olympijské hry 2024 proběhly od 26. července do 11. srpna v Paříži. O cenné kovy ve Francii bojovalo 111 českých sportovců, kteří nakonec získali pět olympijských medailí.
A pak už jste mohla obejmout i svého partnera Petra Vránu s jeho synem Leem…
Já jsem strašně ráda, že tu mohli být, moc pro mě znamená, že jsem vůbec postoupila do toho finále. Za ten celý rok se mi staly strašně velký věci… (rozpláče se)
Teď můžete Leovi ukázat medaili.
To jo a taky plakát, který se dává jen k medailím! A krásného plyšáčka se zlatýma botičkama. Peťa mi dneska říkal, že mu Leo vykládal, že budu třetí, a fakt se to stalo.
Upřímně, vsadila byste si před závodem na sebe?
Nevím, já do toho závodu šla bez velkých očekávání. Jen jsem měla v hlavě, že limit na mistrovství světa v Tokiu je 64 metrů a že na to mám, když jsem v kvalifikaci házela dobře. Na medaili jsem nemyslela.
Nikola Ogrodníková dostala podepsanou vlajku se svým jménem.
Je bronz i zadostiučiněním za roky, které nebyly vždy snadné? Přicházely zranění, poklesy výkonnosti…
Já věděla, že na to pořád mám. Jen jsem hledala správnou cestu. Potřebovala jsem být hlavně zdravá a strašně chci poděkovat mojí paní fyzioterapeutce, která se o mě stará už druhým rokem. A tím, že si trénink dělám sama, všechno se krásně spojilo a je z toho bronz.
Co by tedy dnes řekla trenérka Ogrodníková oštěpařce Ogrodníkové?
Ať je dál taková, jaká je, nebojí se lidem říkat ne nebo svůj názor. Člověk se musí prát i sám za sebe.
