Ogrodníková se odvázala na pódiu. Třineckým hokejistům pak veze dárky: Jsme La familia!

Paříž (Od našeho zpravodaje) - Než šla na finále, pustila si krátké video, v němž třinečtí hokejisté, jimž Vrána dělá kapitána, na tréninku hází hokejkami jako oštěpem. Byla to od nich podpora právě pro Ogrodníkovou, kterou doplnili vzkazem: „Ať to letí co nejdál.“ Poslechla je, protože třetím finálovým pokusem hodila 63,68 metru, což byl její nejdelší hod na velké akci od roku 2021.

Bylo to hrozně hezké. Ukazuje to, že slovo La familia (motto třineckých hokejistů v letošním play off) není jen tak a patří do něj i partnerky. Jsem ráda, že mě podpořili, a mám pro každého takový malý dáreček z Paříže. Těším se, co na to budou říkat.

Mně už se to stalo na mistrovství Evropy v Římě, kde jsem se taky zachraňovala třetím hodem. Já jsem do toho dala co nejvíc, nekomplikovala si to. Chtěla jsem to narvat. Posunula jsem rozběh trochu blíž, nenatahovala jsem kroky. Byla jsem koncentrovanější a hořelo mi u zadku. Zase jsem zvládla krizovou situaci a jsem na to pyšná. Já jsem byla moc vděčná, že jsem vůbec postoupila do finále, to byl můj cíl. Vůbec jsem nečekala, že bych mohla získat medaili. Ale po kvalifikaci jsem věděla, že mohu hodit daleko. Ve třetím hodu jsem našla sílu a řekla jsem si, že jsem stejně dobrá jako ony.

Ne, vůbec ne. Tam bylo spousta dalších skvělých jmen. Holky házely daleko a já jsem věděla, že to třetí místo je tak strašně debilní, že budu muset přidat další metry, jinak budu brambora nebo pátá šestá. Nebyla jsem si vůbec jistá.

Chtěla jsem se rozbrečet, ale snažila jsem se to udržet. Věděla jsem, že když to ještě lépe chytnu, mohu zatlačit na jiné metry. Chtěla jsem se soustředit na poslední pokus, ale už to bylo těžké. Nicméně nabitý stadion - to byl můj nejkrásnější moment, který jsem mohla prožít. Když jsem si roztleskala lidi, tak jsem měla pocit, že tam jsou všichni se mnou. Něco nádherného. Už to nikdy nikde nezažiji. Přála bych to všem, aby to mohli vidět i z mého pohledu.

Nemáme to doma tak nastavené. Ale Peťa je úplně skvělý kapitán a jako partner je taky skvělý. I když jsem domů chodila smutná, zničená a nevěřila si, tak on byl ten, který mě podpořil. Třinec měl taky namále, a tak mi říkal, že ani hrozné dny nic neznamenají. Pro mě bylo speciální, že se přišli se synem podívat na kvalifikaci. Už když jsem postoupila do finále, byla to pro všechny tři speciální událost. A že se mi podařilo získat bronz? Ještě nedokážu uvěřit, že se to stalo.

Když mi to volal Martin Doktor, převlékala jsem se před medailovým ceremoniálem a rozbrečela jsem se, protože jsem si uvědomila, že to není asi jen tak pro někoho. Je to čest!