Článek
Paříž (od našeho zpravodaje) ‑ Před třemi lety skončil Ondra v dramatické bitvě o medaile šestý, tehdy se ale ještě závodilo v trojkombinaci. Teď se jeho neoblíbené lezení na rychlost osamostatnilo a čeká ho kombinace obtížnosti a boulderingu.
Čím se vám místní stěna tak líbí?
Už jen tou barevností. Za posledních dvacet let se leze na šedých stěnách a už je to trochu nuda. A tady se mi to strašně líbí, i když tu barvu nedokážu pojmenovat, jak jsem barvoslepý. Možná zeleno-modrá? Na stěně už to nevnímáte, tam se soustředíte na další chyt. I ta vlna, která slouží jako střecha pro případ deště, je pěkná. A jsem rád, že ta stěna na lano je taková převislejší, což mi sedí víc.
Dá se z tvaru boulderové stěny usuzovat, jestli může dělat problém vašemu bolavému rameni?
To bude záležet na rozmístění chytů, ale řekněme, že u té položené a u té hodně převislé části je málo pravděpodobné, že by tam postavili něco na rameno. Ale v těch dvou koordinačních to tak může být.
Jak na tom bolavý úpon v rameni je?
Nemyslím na něj, považuju to za vyřešenou záležitost. Samozřejmě pak už záleží na daném kroku, a jak se zachovám v kvalifikaci a jak ve finále. V něm už do toho dám všechno, i kdyby se to mělo urvat… Ale v posledních týdnech měli stavěči instrukce, čemu se vyhnout, i já jsem si stavěl trasy, které by se mohly podobat těm olympijským v nižší úrovni, abych věděl, co od ramene čekat. Při normálním lezení o rameni vůbec nevím, ale samozřejmě tam může být nějaký specifický krok a pak děj se vůle boží.
Před Tokiem, kdy se lezení objevilo poprvé v olympijském programu, jste byl jednou z hlavních hvězd českého týmu. Teď jste možná trochu více v ústraní.
Tlak i očekávání jsou daleko menší. Bylo to i záměrně, ani jsem nedělal nějakou sérii na youtubu o přípravě na olympiádu. Jsem si jistý, že jsem tu v životní formě, ale zároveň vím, že úroveň se strašně posunula. Samozřejmě mě potkávají lidé na ulici a přejí mi zlato… Určitě šance na medaili je, ale v Tokiu byla statisticky větší.
Olympijské hry 2024 proběhly od 26. července do 11. srpna v Paříži. O cenné kovy ve Francii bojovalo 111 českých sportovců, kteří nakonec získali pět olympijských medailí.
Co vám popřál dvouletý syn Hugo před cestou?
Odjížděl jsem relativně brzo ráno, tak ještě spinkal. Rozloučili jsme se večer, ještě tolik nemluví, ale vypadalo to, jako by na mě byl trochu naštvaný. (úsměv) Ale to je vždycky, když jsme dlouho spolu a pak odjíždím.
S manželkou zůstanou doma, kdo vás přijede podpořit?
Máme maximálně dva lístky pro rodinu, takže manželka už by si nemohla vzít nikoho a představa, že tu s Hugem čekají na kontrolách a pak jsou tři hodiny na slunci… Takže mi přijedou rodiče a já se po závodě budu chtít dostat co nejdřív domů.
Jak trávíte čas v olympijské vesnici? Spíše sám, nebo se družíte s ostatními sportovci?
Než si odzávodím, tak jsem spíše na pokoji a se svým týmem a předstírám, že to není olympijská vesnice. I si na pokoji vařím. Ne že by tu vařili špatně, ale chci mít, na co jsem zvyklý. Třeba ovesnou kaši z ovesných vloček k snídani. Třeba ji dělají i tady, ale já ji mám rád z jemných, ne hrubých vloček, je třeba to chvilku povařit.
Máte na pokoji kuchyňku?
Já si vzal indukční desku, což se asi úplně nesmí, ale není to otevřený oheň, tak z toho snad nebudu mít problém. (úsměv)
Na obědy a večeře už chodíte do olympijské jídelny?
Mám přesně definované, jak mám jíst, ale jestli to bude rýže, jáhly nebo těstoviny, to už je jedno. Takže si do krabičky naberu vesměs zeleninu a kousek masa a pak už si to dochutím doma na pokoji.
Před závodem už tedy jíte pořád to stejné?
Normálně se snažím jíst co nejpestřeji, ale je pravda, že před závodem je to dost monotónní. Myslím, že je to pak dobré i pro hlavu, že má nějaké úkoly, ty si splní a je připravenější. A mám pak pocit, že když ostatní chodí do jídelny a já si vařím, tak tomu dávám ještě víc než oni. (úsměv)
