Tři roky bolesti a dřiny. Kdybych vůbec netrénoval, dopadl bych stejně, říkal po finálovém chaosu Ondra

Lezci sami už dlouho dopředu vyjadřovali se spojením tří disciplín - lezení na rychlost, boulderingu a lezení na obtížnost - do jednoho celku nesouhlas. Ani oni sami přitom netušili, že se finále zvrhne v matematickou olympiádu, při níž se během závěrečného lezení na obtížnost pomalu s každým dosaženým chytem přesýpalo pořadí jako ukazatele na burze. Výsledek totiž určoval součin dílčích výsledků v jednotlivých disciplínách. „Jestli někdo čekal bláznivý průběh, tak realita byla asi pětkrát horší. Bohužel to dokazuje nesmyslnost toho formátu," krčil rameny Ondra po nervy drásajícím večeru.

Český závodník byl v Tokiu v nezáviděníhodné pozici. Žádný jiný lezec na světě nemá ve sbírce tolik přelezů nejtěžších skalních cest, Ondra navíc jako první prolomil zatím nejvyšší obtížnost 9c.

Mimo to platí už víc než dekádu za absolutní eso v soutěžním lezení, má tři tituly mistra světa v obtížnosti a jeden z boulderingu, celkem sedmkrát opanoval celkové pořadí Světového poháru. Tlak, jemuž musel čelit, byl všudypřítomný. Zřejmě o žádného dalšího českého sportovce neměla takový zájem zahraniční média v čele s americkými novináři.

„Byl jsem na to ale dobře připravený. A myslím, že psychicky jsem neselhal ani náhodou. Z toho mám vlastně radost," přemítal v prvních chvílích po závodu, kdy začal vstřebávat zklamání.

„Asi bych si nikdy neřekl, že odsud budu odjíždět bez medaile, ale s pocitem, že jsem zalezl své maximum. Vlastně nedokážu říct, jestli jsem zklamaný, nebo ne. Asi potřebuju čas, abych si na tuhle otázku dokázal odpovědět. Ale to, jaký je výsledek, co tomu předcházelo a jaký byl průběh... To je něco, co bych si nepředstavil ani ve snu," přiznal Ondra.

Dobře přitom věděl, že medailová pojistka ležela v boulderingu. Ten mu ale podobně jako v kvalifikaci nesedl. Pokud by rozhodovalo kdyby... Kdyby měl o jeden pokus méně při topování první cesty. Kdyby udržel na druhém boulderu chyt v zóně po dynamickém kroku. Kdyby se ve třetí cestě lépe srovnal a po dosažení klíčového chytu, který jako jediný udržel, našel cestu k topu. Jenže to jsou jen kdyby.

Paradoxem celého závodu bylo, že budoucí olympijský vítěz Ginés López při boulderingu nepřevedl vůbec nic. „Stěny byly připravené dobře, dobré profily, dobré chyty. Stavěči na obtížnosti odvedli dobrou práci, na boulderingu trochu horší. A to neříkám proto, že postavili něco, co mi nešlo. Ale protože se rozhodlo na jednom jediném boulderu. A to je asi ten největší neúspěch tohohle formátu," upozornil Ondra.

Samotného jej přitom hodně mrzel neúspěch ve třetí cestě, která mu typově seděla. Cestu k topu ale nenašel žádný z lezců. „Problém nebyl, že bychom nepochopili způsob přelezu, ale že jsme na to byli slabí," pousmál se při vzpomínce na miniaturní chyty v převislých strukturách ve tvaru vějíře.

„Já jediný udržel další chyt za zónou. Ale ten byl tak špatný, že si v momentálních podmínkách nedokážu představit, co se mělo dělat. Buď jsem měl přebrat, nebo se měla hodit noha doprava dolů, překřížit, tak to asi bylo myšlené. Ale nedokážu si představit, že by to tady někdo za čtyři minuty vylezl," lamentoval.

Přestože Ondrovi patřila po boulderingu průběžná šestá příčka, jeho šance na zlato pořád žila. V daném formátu ale k vítězství vedl v obtížnosti jen jeden scénář, který neskutečně vycházel až do posledního závodníka. Rakušan Jakob Schubert ale českého lezce dokázal překonat a razantně ho ze stupňů vítězů vystrnadil. Během jeho postupu k topu se přitom výsledky měnily před očima, v jednu chvíli byl Ondra zlatý a záhy spadl na šestou pozici.

„To byl už takový vabank, že jsem vůbec nekalkuloval. Asi všichni tady bychom byli rádi za jakoukoliv medaili bez ohledu na její hodnotu. I ten největší favorit Tomoa Narasaki je bez medaile. Jenom proto, že nevyhrál rychlost, kde byl papírovým favoritem. Jenže mu uklouzla nožka a ve výsledcích je čtvrtý. A čtvrtý nebo šestý... To je neúspěch," přiznal bez okolků Ondra.

A hlavou mu samozřejmě běželo, co všechno v uplynulých třech letech olympiádě obětoval. „Momentálně to bolí. I z toho důvodu, že vím, že jsem za daných podmínek nemohl zalézt líp. Že to nevyšlo na medaili, je velké zklamání. Kdybych vůbec netrénoval, tak bych možná dopadl úplně stejně, a to je asi úplně nejvíc frustrující," rozesmál se i přes patrné zklamání. „Nebo kdybych zvolil úplně jinou strategii, vykašlal se na rychlost i bouldering a trénoval jenom obtížnost. Byl bych o několik kilo svalů lehčí, byl sice výrazně horší v rychlosti a na boulderech, protože bych neměl maximální sílu. Ale měl bych zase větší vytrvalost. A pořád bych mohl být nakonec zlatý... Ale to jen přemýšlím nahlas, tuhle taktiku bych nikdy nezvolil," dodal Ondra.

A nikdo při tom nepochyboval, kde bude na nepovedený závod zapomínat. „Domů se vracím v sobotu, stavit se v neděli odpoledne ve skalách by nebylo špatné," loučil se s olympijským Tokiem český borec.