Článek
Jsou esencí většiny sportovních akcí, olympiády především. Dobrovolníci. Lidé, kteří za stravu, ubytování a trochu té olympijské atmosféry obětují svůj volný čas a často i pohodlí. V Tokiu se před nimi sluší smeknout dvojnásob.
Olympijské bitvy vidí jen pár šťastlivců, kteří mají své povinnosti na tribuně. Ale většina jich tráví horké dny v útrobách stadionů či venku ve více čí méně významných funkcích.
Těch alespoň okem Středoevropana smysl nedávajících je řada. Spousta dobrovolníků je vyhrazena na management front. Disciplinovaným Japoncům řazení se nedělá problém, tak koordinují i zbytek světa. Vyniká mladík, který je u tiskového centra celé dny a noci připraven s anglickou cedulkou „Konec fronty". Zatím vysedává jen na židličce, za patnáct dnů pobytu v Tokiu jsem v těch místech žádnou frontu neviděl.
O kus postávají další tři dobrovolníci v metrovém odstupu, kteří svítícími tyčemi ukazují autobusům, jakým směrem se z centrálního nádraží vydat. Výjezd je z něj přitom jediný. Trochu paradoxní dobrovolnické role tak budí údiv, pobavený úsměv, ale i obdiv, co jsou Japonci všech věkových kategorií ochotni podstoupit, aby mohli být součástí olympiády.
| Jako sportovní redaktor deníku Právo působí Michal Osoba od roku 2002, specializuje se na atletiku, lyžování, biatlon, kanoistiku, florbal, judo a plážový volejbal. Je spoluautorem knihy 120 let české atletiky. |
