Článek
V čem byl z vašeho pohledu v kvalifikaci největší problém?
Nepovedlo se nic, nestřílelo mi to vůbec. A hrozně těžko se to dá změnit v kvalifikaci, kde máte jen tři pokusy. Na tréninku si dám nějaký hod, který mě probudí, pak se to zlepší, tady je na to málo času. Nebyl to vůbec můj den, je to hrozné, ale v životě se dějí horší věci. Zrovna jsem si říkala, že je nám to tady nějaké zapovězené.
Narážíte na mistrovství světa v roce 1991, kdy se z Tokia vraceli atleti bez medaile?
Potkala jsem se tu s (manažerem a předsedou svazu) Liborem Varhaníkem, který tu tehdy byl, a ptala jsem se ho, jak tady dopadl Železňák. A říkal, že tu vypadl v kvalifikaci. To zrovna den před kvaldou nechcete slyšet... Mrzí mě to kvůli lidem, kteří se o mě starali a věřili mi, ale ti dobře vědí, že se to stává. Neprošly i holky, které teď hážou dál než já.
Od rána jste se necítila ideálně?
Jasně, od rána. Ale věřila jsem, že se to probudí.
Rychlý povrch na rozběhu tak byl spíš komplikací?
Pořád jsme ho posouvali, možná jsem byla moc blízko, ale to úplně nerozhodovalo. Spíš tam dneska nebyla dynamika. Působilo i vedro, jsem normálně hrozně hypermobilní a v tom vedru jsem pak jako žvýkačka. A potřebujete mít pružinu, ne žvýkačku... Teď bych si dala nohu za krk, což v normálních podmínkách neudělám ani náhodou. Ale na to se nemůžu vymlouvat.
Přesto nelitujete, že jste si kvůli Tokiu prodloužila kariéru?
Vůbec, z toho mám hroznou radost, byly to pěkné poslední dva roky s trenérem (Janem Tylčem). Myslím, že jsme předvedli dobré výkony, vyhrála jsem letos Diamantovou ligu, jedu na její finále do Curychu, kde to bude aspoň s pár tisíci diváků, není to úplně tragické. Pořád mě to baví, hrozně jsem si přála hodit pro Janečka, který to doma strašně prožívá. Věřím, že jednou to hodím i před ním. Možná tahle doba není úplně pro mě. Oproti třeba olympiádě v Londýně obrat o 180 stupňů.
Hodně vám chybí diváci na tribunách?
Tam to byla oslava sportu, radost, celosvětové setkání lidí. Jak jsou dneska v módě hybridní auta, tak tohle je hybrid. Taková divadelní verze olympiády. Jako když Tři sestry hrály doma a přenášely to lidem do obýváků. Vždycky byl základ, že se lidi tlačí na sebe, fandí, prožívají emoce společně...
Na druhou stranu pro sportovce lepší než nezávodit vůbec, ne?
Jasně, to se říká, i muzikanti říkali, že lepší než nic. Ale je tam to ale...
Také jste se snažila roztleskat aspoň hlouček atletů na tribuně...
Snažila jsem se s tím aspoň něco udělat. Tady můžete běžet rovinku, ale v tom vedru ze mě hned lilo. A pak si můžete roztleskat diváky, kterých bylo poskromnu. Ale mně by fakt asi dneska nepomohlo nic. Omlouvám se těm, kteří vstávali a věřili mi. To je mi líto.
Co vám běželo hlavou, když jste odhodila poslední pokus a zůstávala v sektoru?
Ani mi neběželo hlavou, že to je naposledy. Já nikdy nekončila špatným hodem, i na tréninku vždycky hážu do té doby, než hodím hezký. S hlavou dole končit nechci.
Barbora Špotáková v kvalifikaci.
Takže plány na konec kariéry zatím nejsou aktuální?
Kdo ví. Byla tu 46letá gymnastka, mimochodem velmi sympatická. Všechno je možné. Když bude světová situace jiná, nebo bude šance na zlepšení... Zatím jedu dál a až budu cítit čas konce, určitě to nebudu hrotit. Ale loučit se před prázdným stadionem v takhle špatném dnu nechci. To by bylo smutné a já mám rády happyendy.
Zmínila jste staršího syna Janka, myslíte, že si na vaši kvalifikaci přivstal?
Myslím, že jo. On drží rád noční hlídky. Když tuší, že se v noci něco děje, tak mu to nedá. Asi bude hasič, tak bude třeba jednou vstávat pětkrát za noc. (úsměv)
