Článek
Co ve vás před cestou do Japonska převládá? Natěšení, nervozita, obavy...?
Nervozita vůbec, určitě se těším, i když mě trošku mrzí, že budeme jinde a z olympijské atmosféry si nic neužijeme, když budeme jako malá skupinka v hotelu. To mě trošku štve, ale věřím, že i tak to budou pěkné hry.
S manželem Martinem, který je i vaším trenérem, budete spolu na olympiádě poprvé?
Byl na hrách jako lyžařský servisman, to se do olympijské vesnice normálně nedostal, jen na pas pro hosty. V Riu taky bydlel mimo vesnici, tak jsem ráda, že na si to užije se vším všudy jako oficiální člen výpravy.
Vaše rok a čtvrt stará dcera Adéla bude u babičky?
Přesně tak, čtrnáct dnů bude u babičky, což bude asi větší peklo pro mě. Babička se těší, vím, že o Adélku bude skvěle postaráno, já to koušu trochu hůř...
Čeká vás první delší odloučení?
Ano. I když jsem běžela maraton v Praze, tak jen poslední noc spala na jiném pokoji, jinak byla pořád u mě. Takže to bude poprvé...
V Sapporu jste startovala naposledy v roce 2007 jako lyžařka. Co se vám vybaví?
Vím, že nás tam hodně překvapilo počasí, dost chumelilo. Vzpomínám si i na samotné město, kde jsme se byli projít. Moderní budovy a mezi nimi občas nějaká japonská, přivezli jsme si i nějaké elektronické suvenýry. A co ve mně jako milovníkovi psů zanechalo stopu, bylo, že na každém rohu je pet centrum, a tam ti psi v akvárkách, to mi neudělalo moc dobře.
Eva Vrabcová Nyvltová po jednom z úspěšných startů.
Jaké podmínky čekáte nyní?
Koukala jsem se, jaké má být počasí, protože jak jsme byli v Livignu, na teplotní aklimatizaci nebyl moc prostor. Třeba za ten týden něco stihneme, ale mělo by snad být docela příjemně.
Příprava v Livignu proběhla bez potíží?
Řešila jsem menší problém, trochu jsme měnili plány. Museli jsme odjet o den dřív, protože mě bolela kyčel, to samé, co mě trápilo vloni na podzim, tak jsem radši šla na magnetickou rezonanci. Naštěstí je všechno v pořádku. Trochu nohu šetřím v trénincích, ale na výkon by to nemělo mít vliv. Spíš je to náročnější na psychiku, že neběhám tak často, jak bych chtěla.
V Livignu trénovaly i vaše kolegyně z olympijského maratonu Marcela Joglová a Tereza Hrochová. Potkaly jste se?
Potkaly, s Marcelou jsme si popovídaly, Tereza tam vždycky jen proběhla, tak jsme neměly příležitost. Ale holky jsou fajn, jsem ráda, že v Sapporu nebudu sama.
Může být trojnásobná česká účast prospěšná i při samotném závodě?
Bylo by fajn, kdybychom si mohly pomoct, ale maraton je tak specifická a individuální disciplína, že si neumím představit, že bychom jedna na druhou čekaly, nebo si nějak mohly pomoct.
V čem je kouzlo Livigna, že se tam připravuje tolik běžců?
Zase tolik jich tam nebylo, spíš jsou ve Svatém Mořici, ale to je pro nás finančně nereálné. Já do Livigna jezdím z dob lyžování, myslím, že jsme tam naučily jezdit i další atlety. Pro mě je super nadmořská výška, je kam jít plavat, vaříme si v apartmánech, takže se tam dá vyžít levně. A stezka podél řeky je téměř rovinatá, což je na trénink super. Dá se tam skvěle jezdit na kole i kolečkových lyžích, tak když je nějaké zdravotní omezení, dá se to vždycky obejít.
V součtu lyžařské a běžecké kariéry už jste tam strávila spoustu měsíců.
To ano, ale pokaždé se těším. Bylo by hezké tam mít apartmán, abychom se měli kam vracet, protože pořád hledáme ubytování, které by nám vyhovovalo se vším všudy. I tím, jak se zdražuje. Mně by se strašně ulevilo, kdybych tam nemusela vařit. Tím, jak je nás teď tolik a pro každého vařím něco jiného, je to strašná ztráta času. Kdybych našla něco vhodného, a ne úplně drahého, tak by mi to přišlo vhod, ale určitě tu destinaci měnit nechceme.
