Článek
Kvalifikace potvrdila váš předpoklad, že v kombinačním závodu bude bouldering klíčovou disciplínou. Vy jste zvládl přelézt dvě cesty ze čtyř, což stačilo na třetí místo. Byla to velká úleva?
Úplně nejvíc. Kvalifikační bouldery mi hodně neseděly a když jsem skončil, tak jsem si říkal, že budu desátej. O to větší radost jsem měl ze třetího místa.
Jak byste kvarteto cest popsal?
První boulder se mi vůbec nelíbil, ale naštěstí to na čtvrtý pokus padlo. Dvojka byla asi jediná šitá pro mě, bohužel jsem přišel na metodu přelezu pozdě. Na trojce byl na začátku skok, doufal jsem, že mi to půjde, ale na konci byl velmi fyzický dolez. Bál jsem se, že to nepůjde, a taky to tak bylo. Na čtyřce jsem věděl, že uspěju, když udělám první krok, protože na konci byla moje oblíbená spára. Ale bál jsem se začátku, kde bylo potřeba udělat takzvaného netopýra a přitáhnout se z visu hlavou dolů za špičky. Bál jsem se toho, naštěstí to nějak vyšlo.
Sportovní lezec Adam Ondra během olympijské kvalifikace.
Na druhém boulderu na vás byla znát až frustrace, měnil jste i lezečky...
Zkoušel jsem tam různé způsoby přelezu. Ten originální, který mysleli stavěči, mi úplně nevyhovoval a nedokázal jsem se tam napasovat ani výškově. Potom mě napadla jiná metoda, která mi seděla, ale musel jsem přehodit lezečku. Pak jsem zjistil, že potřebuju přehodit i druhou, ale na to už mi nezbýval v pětiminutovém limitu čas. Kdybych měl víc času, tak by byla velká šance cestu vylézt.
Jaký byl účel výměny boty? Bral jste si těsnější?
Je to složitější. Začal jsem zkoušel originální metodu s měkčími lezečkami, a pak jsem přezul levou nohu do tvrdší boty. Jenže jsem zjistil, že to nepůjde. Začal jsem zkoušet jinou metodu, ale na ni jsem potřeboval zpátky měkkou botu a na pravou by se naopak hodila tvrdá. Stihl jsem ale vyměnit už jen tu levou, zbývalo mi jenom půl minuty na poslední pokus, který nevyšel. S tvrdší lezečkou bych do zóny dosáhl staticky a nemusel bych tam skákat.
Máte přezouvání speciálně natrénované?
Moc často se to nestává. Většinou hned odhalím správnou metodu a už lezu se stejnou botou. Někdy se ale ukáže, že je všechno jinak, než člověk myslel. A je potřeba rychle reagovat.
Adam Ondra během boulderingu.
Lezení si odbylo olympijskou premiéru. Byla kvalifikace hodně nervózní? Byl to jiný závod než Světový pohár nebo mistrovství světa?
Až do bouleringu jsem byl psychicky poměrně v pohodě. A na obtížnosti jsem ani nebyl nervózní, nepochyboval jsem, že by to snad nemělo vyjít. Ale lézt v nastavení, že si to hlídám, to není nic pro mě. Vím, že když chci na obtížnosti vyhrát, tak do toho dávám co nejvíc. Teď jsem byl v trošku jiné pozici, hlavně abych to nepokazil, a to mi nesedělo. Vím, že ve finále musím jít v obtížnosti do daleko většího rizika, lézt daleko rychleji a doufat, že to vyjde.
Nakonec jste do finále postoupil pohodlně z pátého místa. Co napověděla kvalifikace směrem k finále?
Že je to hlavně o boulderingu, a tam je to totální vabank. Navíc se do finále nedostal můj velký konkurent v obtížnosti Alex Megos, což paradoxně snižuje moje šance na zlato. Protože Alex by velmi pravděpodobně v obtížnosti přelezl favorizovaného Japonce Narasakiho, který má dobře vyladěnou i bloudering. Čím méně bude specialistů na obtížnost ve finále, tím hůř pro mě jako kandidáta na zlato. Současně je to ale zase větší šance, že budu mít medaili. Tenhle formát je prostě úplně... (zakroutí hlavou) Je to jenom částečně o tom, jak kdo zaleze, ale je to dost o tom, jak zalezou ostatní.
