Článek
„Ta první rána byla moje chyba. Nečekal jsem, že rozhodčí tak brzo odstartuje. Mně v tu chvíli začalo běžet dvanáct sekund, kdy musím zavolat o terč, jinak bych dostal žlutou kartu. Měl jsem to trochu v hlavě, neměl jsem ještě celou přípravu za sebou a byla z toho hned nula. To jsem si nadával, tohle se stát nemuselo," přiznával i ve zlaté euforii Lipták.
V základním nástřelu pětadvaceti terčů pak 39letý brokař chyboval ještě čtyřikrát. „To už jsem se pomalu s dobrým výsledkem loučil. Neměl jsem sebejistotu, nevěřil jsem si. A to je špatné. Potřebuju si trochu věřit, a přitom být nervózní. To se mi nedařilo a všichni stříleli perfektně. Na finále se používají jiné terče, mají trochu jinou trajektorii letu a střílí se to jinak. Trvá, než si na to člověk zvykne. Pak ale začali ostatní chybovat, mně se naopak začalo dařit a všechno se prohodilo. V tom je kouzlo střelby, z outsidera může být vítěz," liboval si s nejcennější medailí na krku.
Pohádka o dvou českých traperech ale nabízí víc než čistě sportovní rovinu. Liptáka s Kosteleckým pojí hluboké přátelství, tráví společný čas na střelnici i s rodinami. A oba si zcela upřímně přáli navzájem úspěch. „Potom, co se v Riu českému střelectví nepodařilo získat žádnou medaili, jsme tady snad s Davidem rozjeli novou éru. A neuvěřitelné je, že to získali dva chlapi, co bydlí tři kilometry od sebe – já jsem z Rajhradic, David z Holasic, jejich děcka se kamarádí... To je prostě neuvěřitelné," říkal dojatě Lipták.
A když se mu v úvodu finále nedařilo, posílal v duchu do medailového boje alespoň vítěze z Pekingu. „Pokud bych měl říct pravdu... Když jsem viděl, kolik mám chyb, tak jsem si říkal, ať to aspoň David dotáhne na medaili. Viděl jsem, že jede perfektně. Takže jsem věřil, že minimálně jedna medaile bude. A že i to bude výborné. Nakonec to dopadlo, jak to dopadlo," culil se po korunovaci nový olympijský král trapu.