Článek
Dělené sedmé místo, dvě bogey, ale čtyři birdie... Povedený vstup do soutěže, ne?
Přicházela jsem s otevřeným srdcem, nevěděla jsem, co mě čeká i s ohledem na počasí. Ráno bylo opravdu velké horko. Snažila jsem ale se zůstávat v přítomném okamžiku, nepřemýšlela jsem, co bylo a co bude. Spadlo mi tam pár krásných dlouhých patů, právě po těch bogey. Měla jsem takové lepší flow. Za to jsme moc vděčná, tak dlouhé paty tam nepadají pokaždé, musíte mít den.
A do druhého kola můžete jít s větším klidem...
Je to určitě fajn. Říkala jsem, kdyby to bylo do desítky, tak by to bylo skvělé. Takže to beru, zůstávám ale při zemi. Chci hrát dál skvělý golf, který umím. Ale pořád je to golf, přijdou špatné rány, i ty dobré.
Jessica Kordová říkala, že v drsnějších podmínkách ještě nehrála. Jak jste se poprala s šíleným vedrem?
Extrémně náročné to bylo hlavně ráno, když bylo hřiště mokré a vlhkost stoupala nahoru. Nefoukalo, úplně stál vzduch. Říkal mi caddy Ondry Liesera Honza, že u země naměřili padesát stupňů. To by mě nikdy nenapadlo.
To vám musely hořet nohy.
Hořela jsem úplně celá! (smích) Po devíti jamkách se to zlepšilo, slunce pálilo, ale přišlo mi, že bylo větší sucho.
Řada soupeřek měla pod tričkem chladící triko s dlouhými rukávy. Nepřemýšlela jste o něm taky?
Mám je, ale nikdy jsem je tolik nevyužívala. Moc mě nechladí. Nejde mi přes ně vzduch a je mi v nich naopak strašné vedro. Potřebuju mít vzduch na rukách. Sice se potí, ale je mi to příjemnější.
Klára Spilková vstoupila do golfového turnaje výborně
Jak se vám zamlouvalo hřiště? Narozdíl od Ria má dlouhou tradici, bylo to znát?
Je to tady krásný. Nikdy jsem v Japonsku nebyla, nevěděla jsem, co od toho očekávat. Je tu trochu jiná tráva, než jsem třeba zvyklá z Floridy. Je fajn zůstat na fairwayi, protože když míček zapadne mimo, tak se z toho vůbec nedá hrát. Někdy je proto lepší hrát z odpalu kratší ránu a pak delší do greenu.
Na hrách v Riu jste na hřišti potkávaly řadu zajímavých diváků, opice, kajmany, kapybary. Japonská fauna se neukázala?
Tady jsem viděla jen cikády, ale bohužel mrtvé. Asi z toho horka taky. (úsměv)
Do Tokia jste přiletěla minulý týden přímo do české medailové žně. Jak jste ji prožívala?
Přijela jsem v den, kdy střelci získali zlato a stříbro, další den pak pozlatili mí kamarádi Jířa (Prskavec) s Lukášem (Krpálkem). Ten první den jsem ani nejela na golf, prostě jsem řekla, že budu odpočívat a fandit. A bylo to úplně neuvěřitelné, během toho dne jsem brečela asi pětkrát. (smích) Fandili jsme v klubovně, pak jsme kluky vítali, když se vraceli do vesnice. Nemohla jsem pak ani pořádně jíst a spát a hlavou mi běželo, že jsem první den na olympiádě a jsem úplně vyčerpaná. (smích)
Současně vás ale atmosféra před vaším vystoupením pozitivně nabila, ne?
Určitě. Snažím se to žít, je to jednou za čtyři pět let a člověk neví, co bude za dalších pár let. Spoustu lidí už znám, je to jedna velká rodina. A i když je čtyřicet stupňů, tak mám ještě teď husí kůži. Ale pak jsem se už musela začít soustředit, protože to člověku bere energii.
