Článek
Jak prožíváte první chvíle se zlatem na krku?
Masakr. Opravdu bylo strašně silný, když jsem dostal na ucho manželku a mamku. To dojetí... Plakaly. Bylo hrozně pěkné, že jsem slyšel atmosféru v Troji. Oni tam zároveň připravují závod, myslím, že to nebude úplně úspěšná organizace. (směje se)
Staršího syna Jiřího jste také dostal k telefonu?
On zatím moc nemluví, potřebuju ho vidět, abych věděl, co říká. Tak si ho v klidu pustím večer na telefonu a on mi ukáže, jak fandil a jak mi držel palce.
Vy už jste věděl několik záběrů před koncem, že budete zlatý, je to tak?
Tušil jsem, že to je dobré. Nahoře jsem měl pocit, že trošku ztrácím a není to úplně ono. Ale pak jsem zrychlil a na spodek si věřil, že mám natrénováno. Tlačil jsem to naplno, až v posledních metrech jsem se koukl na časomíru a skoro si až říkal: „Ty jsi mohl jet tu rovinku úplně v klidu, tak co se tady trápíš?" (úsměv)
Přijel jste sem jako favorit. Nakolik jste si připouštěl tlak?
Byl obrovský. Ale myslím, že jsem se na startu dokázal dostat do bubliny a nic nevnímat. Poslední dny mi opravdu nebylo dobře, ten tlak jsem cítil. Ve čtvrtek jsem se pomocí dechových cvičení dokázal dostatečně uklidnit, abych se dobře vyspal, což bylo nejdůležitější. Už jsem se hrozně těšil, až půjdu na vodu, čekání bylo strašně vysilující. Já před závodem doufal, že se mi podaří jet s radostí dítěte a velkým srdcem. A přesně to se mi ve finále povedlo. Jel jsem tam jako malý kluk, který hrozně rád jezdí na vodě.
Jaké pak byly emoce v cílové rovince?
Po semifinále žádné nebyly, pořád jsem se držel v té bublině. Ale pak ve finále v cílové rovince ze mě najednou všechno spadlo. Prodal jsem, co jsem měl natrénováno, měl jsem radost, že všechno skončilo a má to hezký konec.
Jiří Prskavec na olympijské trati
Jel jste jako poslední, takže jste hned věděl, že jste vítěz.
To je prostě sen, jaký chce každý. Ale po vítězném semifinále jsem úplně rád nebyl, říkal jsem si, že jsem si na sebe ušil bič. O to krásnější je pak dojet do cíle a vědět, že už nemusíte na nikoho čekat.
Stíhal jste sledovat, jak si na judistickém tatami vede váš velký kamarád Lukáš Krpálek?
Zadal jsem úkol, že mi musí hlásit, jak na tom Lukáš je. Ale ať mi neříkají špatné zprávy, i kdyby mu to neklaplo. Já trochu doufal, že tam ještě stihnu zajet, ale také jsem včera večer Lukášovi říkal, že když se mi to povede, tak to asi nedám. A on mi říkal: „Hlavně to nestihni."
