Krpálek o své škole i utrpení. Sáhne po Tokiu k hodně nečekané změně?

Teď jsem ho vytahoval kvůli jednomu natáčení, jinak medaile vyndávám spíš výjimečně, když je chce někdo vidět, mám focení, nebo je nálada se jimi prohrabat.

To si spíš pustím nějaký zápas v televizi, ať už z Ria, nebo z mistrovství světa v Tokiu. To pak mám hned lepší náladu… (úsměv)

Další čeští olympionici vyrazili do Tokia. Za obhajobou zlata odletěl judista Lukáš Krpálek

<a href="http://www.sport.cz/">Sport.cz</a>

Hrozně rád vzpomínám na návrat z olympiády. Z Prahy jsme hned letěli do Olympijského parku na Lipně, a to byl obrovský zážitek, vítaly nás tisíce lidí. Nebo když jsem přijel do rodné Jihlavy a náměstí, přes které jsem vždycky chodil do školy, bylo narvané lidmi, kteří mě přišli přivítat. To bylo nádherné i dojemné, zanechalo to ve mně velkou stopu.

To víte že jo. Akcí byla spousta, dvě tři i čtyři za den po republice, které jsem musel objíždět. Po nějakém čase jsem toho měl dost, i proto jsem se vrátil dřív do kimona. Před olympiádou jsem plánoval, jak si dám půlroční pauzu od závodů, a budu si trénovat, jak budu chtít. Když jsem byl v tom koloběhu, který pro mě nebyl úplně komfortní, tak jsem se po měsíci dvou vrátil k judu, začal se připravovat a jezdit s reprezentací po kempech.

I když pro mě bylo mnohdy hrozně těžký nastupovat do všech zápasů jako favorit, musel jsem to přijmout, jinak bych nemohl pokračovat. Jsem moc rád, že se mi povedla spousta turnajů i po olympiádě, ať už mistrovství Evropy, světa i různé Grand Slamy. Hlavně doufám, že se mi ještě nějaký rok bude dařit, protože chci bojovat, dokud budu cítit, že mám na to vítězit.

Rozhodně, od olympiády se ta základna hodně zvedla. Před Riem bylo kolem deseti tisíc registrovaných členů, po olympiádě asi 35 tisíc. Na druhou stranu jsem zvědav, co teď udělá ta doba, kdy děcka nemohla do tělocvičen a byla zavřená doma. Pevně doufám, že se je podaří zase natáhnout zpátky a dostat do režimu, kdy budou trénovat a závodit.

Sám jsem zvědavý, jak to v Tokiu bude probíhat. Omezení proti předchozím olympiádám budou velká. Určitě jsem hrozně rád, že v Riu jsem si užil olympiádu bez omezení, a ještě tam mohl být vlajkonošem.

Měli jsme to v plánu. Když měla olympiáda proběhnout vloni, už jsme si koupili letenky, lístky na můj závod. Ale bohužel tím přesunem jsme museli všechno zrušit. Ještě před půl rokem jsem s Martinem Doktorem řešil, jestli budou moct jet zahraniční diváci a máme si opět kupovat letenky a vstupenky, ale pak oznámili, že to nepůjde. Samozřejmě mě to mrzí, moc jsem chtěl, aby tam rodina byla. Měli jsme v plánu v Japonsku po olympiádě zůstat, že jim ukážu místa, kde jsem trávil čas, když jsem tam jezdil. Bohužel. Snad další olympiáda v Paříži už bude s diváky…

Samozřejmě, to si vybavím hned. V sedmnácti jsem tam byl se seniorskou reprezentací. Byl to pro mě hodně silný zážitek, na který rád vzpomínám. Strávili jsme tam přes měsíc a každý trénink byl pro mě utrpením. Byla to obrovská škola, každému bych přál, aby ji zažil. Po každém tréninku jsem brečel, byl jsem mlácenej. Ale byl to důležitý krok, abych pak mohl sbírat ty medaile, díky tomu jsem začal vyhrávat juniorské šampionáty.

Byl jsem tam už skoro čtyřicetkrát a Japonsko je pro mě po Česku jedna z nejhezčích zemí, hrozně rád se tam vracím. Zaujala mě i japonská kultura a historie, ty císařské paláce, parky. Předtím jsem byl nejdál v Rakousku a v sedmnácti jsem letěl přes celý svět, to byl pro mě obrovský šok. A musel jsem si zvykat na jídlo. Přiznám se, že dost často jsem se tam stravoval i ve fast foodech. Přitom teď absolutně zbožňuju japonskou kuchyni a nechápu, jak mi tam nemohlo chutnat…

Už jsem dlouho neměl, třeba půl roku. To mi říká, že bych si ho měl co nejdřív dát… (směje se) Miluju ho, ale nejen sushi, Japonci mají spoustu výborných jídel, která bych si vybral asi ještě radši.

V judistickém prostředí respekt mám, i kvůli tomu, co se mi povedlo. Myslím, že jsem mezi tamními judisty oblíbený, vědí, že se tam rád vracím. Vždycky když odjíždím a děkuju jim, říkají, ať se co nejdřív vrátím a trénuju s nimi, což je pro mě samozřejmě taky důležité tam být s těmi nejlepšími. Teď jsem tam rok a třičtvrtě nebyl, nesmírně mi to chybí, hodně se těším i na olympiádu, že se do Japonska po dlouhé době vrátím. I když vím, že se podíváme maximálně do rozcvičovny a haly. Ale už jen samotný návrat do haly Budokan, kde jsem vyhrál mistrovství světa, bude nádherný. A ještě nádhernější by bylo tam uspět…

Teď ho není tolik jako v předešlých letech. Ale když byla normální doba, tak to vycházelo dvakrát až čtyřikrát do roka Japonsko po dvou až třech týdnech, což je samo o sobě dost. Do toho další kempy po Evropě a Asii, tak se to nasčítá.

Rozhodně. Já jsem ještě typ, který má strašně rád čas strávený s rodinou a děckama, je pro mě těžké od nich odjíždět. Marianka mě drží za nohu, už jen když odjíždím na trénink, což tomu moc nepřidává. Ale bez toho, abych odjížděl, nejde bojovat o medaile. Tak se snažím aspoň brát rodinu na kempy do některých destinací, ať už do Turecka nebo Chorvatska, kde je dobré zázemí, aby mohli být třeba u bazénu nebo moře.

Spousta priorit se změnila. Nechci říct, že nejedu na turnaj s tím, že ho chci vyhrát. Ale když se mi to nepovede, zkousnu to líp než dřív. Vrátím se domů, děti na mě naskáčou, všechno ze mě spadne. Vždycky mě prohra nabudí, aby nepřišla další, ale rodina mi hodně pomáhá.

Pořád. Zrovna nedávno jsem se musel smát, že jsem mu něco zakázal a on mi nasupeně hrozil pěstičkou… (úsměv) Pereme se furt. V bazénu i na gauči, občas se k tomu přidá Marianka, ta je takový malý vztekloun, tak je to doma zajímavé.

Zrovna jsme řešili, že začne chodit jednou týdně, už se nemohl dočkat. A když ho to bude bavit, od září by chodil dvakrát. On je obrovský sporťák, baví ho všechno, pořád chce na kolo. K narozeninám si zase přál kolečkové brusle. Jak studuju Vysokou školu Palestra, byli jsme na kurzu outdoorových sportů. Připravoval jsem si kolo a brusle a když viděl, že mám kolečkové brusle, rozbulel se, že je chce taky. Tak jsme mu slíbili, že k narozeninám je dostane. Tonda vypadá, že ke sportu hodně tíhne. Každý den dokázal otravovat, že chce dělat judo, tak věřím, že ho bude bavit. Ale chci, ať vyzkouší co nejvíc sportů, rozvíjí motoriku a pak ať si vybere.

Mám. Ale občas, když toho je moc, tak se s Tondou sbalíme, jdeme k rybníku a nahodíme na ryby.

Ty záliby mám pořád stejné. Hodně jezdím na kole i na motorce, rád jedu do přírody. Ale ryby určitě taky. Nedávno jsme byli s Toňasem na víkend na rybníku Sumčák, kde jsme vytáhli nádherné sumce. To byl pro mě taky obrovský odpočinek před závěrečnou přípravou. Jsem rád, že i Toňase baví, když ho vezmu na ryby, dám mu prut, dokáže u toho sedět a čekat na rybku. Ale taky je pravda, že jsme tam přijeli odpoledne a do večera stihl utopit dvoje holinky. Živej je… (směje se)

I tohle plánuju už delší dobu. Nechtěl jsem před olympiádou, ale máme naplánovanou na příští rok Francii, kam chceme jet na sumce, bavili jsme se i o Norsku. Nikdy jsem tam nebyl, ale fakt by mě to zajímalo. Byl by to i takový odpočinek, protože hned příští rok nám začne znova dvouletá olympijská kvalifikace směrem k Paříži.

Lukáš Krpálek se o covidu u Ondřeje Perušiče dozvěděl krátce před odletem do Tokia

<a href="http://www.sport.cz/">Sport.cz</a>

Motivace bude vždycky. Pořád budu chtít vyhrávat, bojovat o medaile. Ale co bude po olympiádě, netuším. Trochu mě problesklo hlavou, že bych udělal takový comeback do stovky, protože tahat se s těmi těžkými soupeři není úplně jednoduché. A když se kolikrát peru na kempech s těmi do sto kilo, je to pro mě trošku příjemnější judo než s těmi těžkáči. Varianta to je, ale třeba si to rozmyslíme po olympiádě podle výsledku.

Nechtělo… (úsměv) Ale tím, že moje váha se drží kolem 113 kilo, a to jím hodně, tak věřím, že kdybych trochu upravil stravu, zase bych se na těch 108 dostal. A na pár turnajů bych to snad shodil. Ale je možné, že zůstanu v těžké, nebo bych se pral v obou vahách…

Samozřejmě to nejde na jednom turnaji. Myslím, že to zatím nikdo nedělal, ale všechno je jednou poprvé, tak třeba to zkusím…

Každý rok je dost znát. Ale začal jsem teď víc o tělo pečovat, což jsem dřív nedělal. Víc se protahuju, cvičím, abych byl druhý den zase v pohodě. To mi hrozně pomohlo, jsem blbec, že jsem tohle nedělal dřív. Když mě nic nebolelo, byl jsem v tom lajdák. Teď si to víc uvědomuju, abych ty své problémy se zády neměl tak často. Myslím, že se mi to docela daří i díky týmu fyzioterapeutů a masérů, na Folimance i u reprezentace.

Nechci nějaký sport urazit, ale zkoušeli jsme koloběžky, a to pro mě byla snad nejnudnější věc, jakou jsem zažil. Jezdit po lese na koloběžce, to mě fakt nebavilo… Ale zase jsem si zkusil spoustu sportů. Nová pro mě byla i jízda na kole v terénu, sjíždění přes díry a kořeny bylo zajímavé, to jsem si užil. Jsem rád, že jsem se do školy zase vrátil, dost jsem to odkládal. I proto, že jsme tam tři judisti, já, David Klammert a Michal Horák, tak je to docela zábava.

Jsem přihlášený na trenérské jedničce, což je dvouletý obor, následně bych chtěl dodělat bakaláře, když už jsem se do toho vrhnul. Doufám, že se trochu rozjedu, protože dostávat do hlavy učení po tolika letech je náročný. Ale snažím se bojovat, aby se ty závity v hlavě rozjely.

Spíš bych chtěl mít někde svůj klub, akademii, trénovat děcka a snažit se vychovat nové šampiony. Rozhodně budu chtít u juda zůstat a předávat zkušenosti. V hlavě mám nějaké projekty, ale zatím jsou ve fázi budování, takže ještě uvidíme, kde se zadrhnu.