Já se to snad nikdy nenaučím! Prskavec byl jako princezna Krasomila

Je z vodácké rodiny. Táta Jiří dvojnásobný olympionik, pak veleúspěšný trenér. Maminka Marcela také závodila, pak u slalomářů působila jako masérka. A právě s ní malý Jiřík jezdil po Vltavě vždycky pár set metrů natrhat špendlíky a zpátky, to byly jeho první chvíle v kajaku.

„A když jsem pak seděl v lodi sám, pořád jsem se točil, vůbec mi to nejelo rovně. Vždycky jsem si pak sednul, chytil nohy a říkal: Já se to snad nikdy nenaučím," vyprávěl.

A stejně jako se v šest desetiletí staré pohádce rozvinulo poupátko, naučil se i Prskavec jezdit na kajaku. A to tak, že nejlíp na světě.

„Když si to dá člověk do kupy, tak si uvědomí, že jezdí hlavně proto, že ho to baví. A že i když se něco nepovede, pořád to bude dělat se stejnou láskou," vyprávěl pár minut poté, co si sám na krk pověsil olympijské zlato.

Však také před vyhlášením dostávali všichni medailisté instruktáž, jak správně slavnostní ceremoniál se všemi omezeními zvládnout. Trval mnohem déle než jednadevadesátisekundová vítězná Prskavcova jízda, ale čerstvý šampion si z důkladného školení japonských organizátorů nedělal těžkou hlavu. „Já půjdu na stupně vítězů jako třetí, tak uvidím, jak to udělali kluci přede mnou," s úsměvem hlásil pořadatelům.

Pak si zvesela vyskočil na nejvyšší stupeň, se zlatem na krku poslechl českou hymnu a střídavě sundával a nandával roušku podle pokynů. „Takové vyhlášení je úděl doby. A jestli si mám vybrat, zda absolvovat takové, nebo tu vůbec nebýt a sedět doma, beru tohle všema deseti," měl jasno.

O svůj nejcennější kov plánuje pečovat pečlivěji než o bronz z Ria. „Zlato nebudu nosit v kapse s telefonem, pak se ty medaile rychle odřou," poučil se.