Článek
Máte za sebou slavnostní ceremoniál, při němž jste byly na vysněném nejvyšším stupínu. Jak vás napadlo pověsit si medaile na krk navzájem?
Siniaková: Pořadatelé nám řekli, že můžeme, takže jsme té možnosti rády využily. Je smutné, když si máme medaile předávat samy.
Krejčíková: Byla to dojemná chvíle. Mohly jsme si ji díky povolení od pořadatelů o něco víc užít. Objaly jsme se a řekly si pár slov, díky čemuž byla atmosféra taková hlubší.
Prozradíte, co jste si na stupních řekly?
Krejčíková: To je tajné, necháme si to pro sebe.
Jste olympijské vítězky. Jak vám to zní?
Siniaková: Výborně! Na začátku turnaje od nás zlato všichni očekávali, ale bylo to hrozně těžké. Musely jsme zvládnout složité zápasy. Jsem na nás pyšná. Mám radost, že můžeme přivézt medaili k nám domů.
Krejčíková: Já si pořád neuvědomuji, co se stalo. Všechno se děje strašně rychle, povedly se neskutečné věci. Najednou mám na krku tohle zlato, které je strašně těžké. Neuvědomuji si, že jsme vyhrály olympiádu. Jak jsme v jednom kole a jedeme z turnaje na turnaj... Až později, až všechno opadne a najdu chvíli času, všechno mi dojde. Upínaly jsme se ke společnému cíli, jsme rády, že jsme splnily svůj úkol. Po deseti natřískaných dnech máme zlato. Dokázaly jsme to!
Který zápas byl během olympijského turnaje nejtěžší?
Krejčíková: Asi všechny.
Siniaková: Hrály jsme těžké zápasy. Zvládly jsme tři super tie breaky. S Australankami jsme na začátku byly skoro bez šance. Ale dostaly jsme se z toho. Ruskám jsme měly co vracet z Wimbledonu, kde se nám to nesešlo. Fungovaly jsme jako tým podporovaly jsme se navzájem. A povedlo se.
Báro váš program byl v posledních týdnech brutální. Odehrála jste v součtu se čtyřhrou přes čtyřicet zápasů. Zůstala vám ještě nějaká energie?
Krejčíková: Nádrž je prázdná! Zbývá mi energie akorát na oslavu a odlet domů. Jsem unavená, obě jsme unavené. Turnaj byl emocionálně strašně náročný. Dva dny čekání na finále rovněž nebyly příjemné. Už jsme chtěly mít finále za sebou. A musely jsme čekat. Na normálních turnajích se něco takového neděje. Ani na grandslamech. Jsem ráda, že jsme se s tím vyrovnaly. Že jsme zvládly všechny těžké podmínky. I proto si zlato zasloužíme.
Tušily jste, že v případě vítězství vybojujete pro Česko první zlaté tenisové medaile na olympijských hrách?
Siniaková: Ne. Nevěděly.
Krejčíková: My jsme se o zlatu vůbec nebavily! Vážně. Říkala jsem před zápasem Katce: "Hele, Kačí, tohle je prostě náš den. Dneska to dáme." Chtěly jsme také pomstít Markétu Vondroušovou, která v sobotu prohrála finále s Belindou Bencicovou. Samozřejmě se s Belindou známe, máme ji rády, ale chtěly jsme Markétu pomstít. A také jsme chtěly urvat další zlato pro Česko, pro naši zemi. To bylo to největší, co jsme chtěly. Aby na nás doma lidé mohli být pyšní. Chtěli jsme rozšířit zlatou sbírku pro český tým.
Vstup do zápasu byl ale hodně nervózní. Nicméně po prvním vyrovnaném setu jste v druhé sadě na kurtu dominovaly.
Siniaková: Nastoupily jsme hodně nervózní, což asi bylo vidět. Byly tam lehčí chyby z naší strany, ale držely jsme se a podporovaly. Rozhodujícím okamžikem byl brejk na konci prvního setu, který jsme následně doservírovaly k vítězství.
Po pátém proměněném mečbolu jste vypadaly spíše zaraženě, až s odstupem jste se začaly radovat. Co se stalo?
Krejčíková: Golubicová spadla a nevěděly jsme, jestli si něco neudělala. A nechtěly jsme končit zápas tak, že budeme mít ruce nad hlavou a ona se bude svíjet na zemi v bolestech. Takže jsme se dívaly, jestli je v pořádku. A když řekla, že je v pořádku, tak jsme měly takovou tu naší málo emocionální oslavu.
Siniaková: Asi kdyby nespadla, tak by to bylo větší.
Krejčíková: Ale my bychom tam stejně nijak divoce neskákaly. To není náš styl.