Adam Ondra neleze jen ve spánku

Iva Vejmolová: Stoprocentně. Lezení je spojeno se vším v Adamově životě od probuzení a možná i ve spánku. Každý den je s lezením spojený, ať už jde o výkon, cíle nebo pouhé pocity. Současně Adama ovlivňuje v tom, kam směřuje.

Iva: Řekla bych, že spí velmi klidně. I když myslím, že se mu o lezení někdy zdá a někdy ho probudí nějaká noční můra.

Adam Ondra: Problém je, že si ráno obsah snů nepamatuju. Vím, že jsem se prudce probudil, ale nemyslím si, že by to bylo pocitem z nějaké lezecké situace, třeba že bych lezl sólo bez lana a vyklouzl mi z prstů chyt, nebo že jsem na závodech a těsně před koncem cesty mi smekla noha. Přitom právě tyhle situace jsou realistické a dokázal bych si představit, že můžou člověka ve snu děsit. Naštěstí se to ale neděje.

Adam: Často se vzájemně jistíme a přijde mi, že pro jističe je to těžší než pro lezce. Člověk na prvním konci lana v nebezpečnější cestě cítí, jestli má situaci ve svých rukách. Jistič má proti tomu odpovědnost, nejen že nesmí pustit prvolezce na zem, současně ale může špatným jištěním zkomplikovat postup vzhůru. Já se třeba při jištění bojím víc než při lezení. A zároveň Ivě nezávidím, že mě musí jistit. Je mezi námi váhový rozdíl, takže když spadnu, vystřelím jí do vzduchu. A to může být nebezpečné.

Iva: Já se bojím dost a často. Adam svým mentálním nastavením jede na pomyslné hraně, rád riskuje, baví ho adrenalin. Já jsem pravý opak, rodiče mě vedli spíš k opatrnosti. Ze začátku našeho vztahu pro mě bylo brutálně psychicky náročné zvládat některé situace a nejenom při lezení. I teď bývám někdy naštvaná. Jak říkal Adam, jističovi se situace špatně odhaduje, když má lezce třeba čtyřicet metrů nad hlavou a neví, kam ho lano může při zachycení pádu vymrštit. Mnohokrát jsem se takhle někde narazila o skálu, nebo mě Adam omlátil nohama, když spadl na začátku cesty. Ale myslím, že jsme už vybalancování. Pomáhá mi vědomí, že jsou situace, které nemůžu ovlivnit.

Iva: Jsem ráda, že Adam do extrémů nechodí. Tohle bych asi nebyla schopná zvládat. Čekat, jestli se vrátí, nebo ne.

Adam: My se v tomhle dobře doplňujeme. Může se zdát, že mám všechno pevně v rukách, ale při lezení je nejnebezpečnější rutina. Když člověk vyleze stovky cest a nic se mu nestane, tak v nebezpečnějších cestách přestane vnímat riziko. Proto je vždycky důležité mít vedle sebe člověka, který je víc na zemi a pomáhá tomu druhému daleko líp potenciální rizika vnímat.

Iva: My ponorku nemíváme, za těch osm společných let možná jednou. I když občas někdy večer cítím, že bych si od lezeckých témat odpočinula... (smích)

Adam: Lezení asi nebudu mít nikdy dost a mohl bych se o něm bavit pořád. Zároveň ale vím, že lezení není všechno...

Iva: Snad jen v jedné věci někdy narážíme. Adam drží rytmus tréninkových dnů a často mu volno vyjde na všední den, kdy já si volno vzít nemůžu. Když se někdy zadaří, že společné volno vyjde na víkend, tak vymýšlíme, co budeme dělat, kam třeba půjdeme na výlet. A Adam se vždycky snaží prosadit, že bychom si mohli vylézt nějakou cestu. To ho většinou zklamu, že se mi lézt nechce... (smích)

Iva: Adam má už delší období, kdy se kvůli olympiádě soustředí na soutěžní lezení a na skalách leze míň. Díky tomu je víc doma v Brně než v cizině, protože tady má vynikající tréninkové podmínky. Komplikovanější to začne být po Tokiu, kdy asi závody nebude chtít nějakou dobu vidět a třeba měsíc dá přednost pobytu ve skalách. A já pro změnu jako kouč horolezeckého svazu vyjíždím na tréninkové kempy nebo mezinárodní závody.

Adam: Brno má hlubokou sportovně-lezeckou tradici, bylo jedním z prvních míst, kde byly aspoň nějaké umělé stěny. Současně je ale svým způsobem náhoda, že se různí samorosti ocitli ve správný čas na správném místě.

Iva: Asi pomáhá, že je v Brně míň stěn než třeba v Praze a dobří lezci se koncentrují na jednom místě. A zatímco v Praze jdou provozovatelé víc komerčním směrem, v Brně je pár majitelů, kterým nevadí blokovat stěny a podporovat závodní lezce. To nám pomáhá vytvořit kvalitní podmínky.

Iva: Já si už ani nepamatuju, kde jsme se poprvé setkali. Muselo to být na nějakých závodech.

Adam: To já vím přesně, bylo to na Poháru mládeže v Hořicích.

Iva: Potom jsme se občas setkávali při přípravě a v roce 2013 jsme začali trénovat na jedné společné stěně. Tam jsme se začali potkávat častěji a já jsem časem zjistila, že Adam má v hlavě i něco jiného než lezení. Do té doby jsem ho brala za takového blázna, který znal nazpaměť všechny lezecké průvodce a vyjmenoval vám, kudy vede stěnou jaká cesta zleva doprava... (smích) Později jsme se ale bavili třeba o výživě a dalších našich zájmech. A pak se to vyvrbilo.

Adam: Vlastně nás dohromady svedla náhoda, ale příjemná.

Iva: Já jsem s kvalifikací do Tokia nepočítala. Během mojí sedmnáctileté závodní kariéry jsem se věnovala jenom disciplíně lezení na obtížnost. Pokoušet se dostat na olympiádu v kombinaci s boulderingem a lezením na rychlost pro mě nepřipadalo v úvahu. Jako trenér jsem ale týmový náhradník pro případ komplikací.

Adam: Já možná působím jako typ, který zvládne všechno sám. Ale ze zkušenosti už vím, že je super, když si ve stresových momentech můžete s někým blízkým popovídat.

Iva: Tentokrát se budeme držet při zemi... (smích)