Článek
Vybavujete si, kdy naposledy jste tak mohutně oslavovala třetí příčku?
Je to bezvadné, nádherné. Medaile z olympijských her, to se nestává každý den. Budu křepčit ještě hodně dlouho. Při tom pátém hodu jsem sebrala všechny síly a strašně jsem řvala, což obvykle nedělám. Možná to byly ty dva rozdílové centimetry, které mi zaručily bronz. Dokázala jsem maximum, víc jsem ze sebe vydolovat nemohla.
Co bylo klíčové pro vzepětí k bronzovému hodu?
Myslím, že podpora lidí z domova. Byla obrovská. Dostávala jsem spoustu zpráv, to bylo neuvěřitelné. Čerpala jsem z toho velkou energii. Na tohle prostě věřím. A ještě čaroval můj talisman Pída, což je plyšový medvídek od synka Janečka. Jak začínalo pršet, chytla jsem Pídu do ruky a moc jsem si přála, aby medaile vyšla. Pomohl už při tenise Lucce Šafářové s Bárou Strýcovou. I lidé mi psali, že když mám Pídu, tak to zvládnu.
Jsou stupně vítězů cennější s ohledem na předešlý průběh sezóny?
Je skvělé, že olympiáda vyšla medailově. V březnu jsem měla tříštivou zlomeninu nártní kosti, sedm týdnů jsem chodila o berlích a vůbec nemohla na nohu došlápnout. V tu chvíli jsem šance neviděla moc dobře. Ale postupně jsem se rozzávodila a vše do sebe v Riu zaklaplo a vyvrcholilo bronzovou medailí.
Měla jste už před závodem tušení, že vše dobře dopadne? Nebo jste se cítila zle?
Nebyla jsem v úplně špatném rozpoložení, ale hrozně ve mně hlodaly pochybnosti. Musela jsem zahánět špatné myšlenky, protože jarní zdravotní trable mi zlomily hlavně sebevědomí. Noha se sice zahojí, je v pohodě, ale získat zpět pocit, že je člověk neporazitelný, to je strašně těžké. Navíc mi nepřidalo páté místo na mistrovství Evropy. Hlodalo ve mně všechno možné. Ale řekla jsem si teď nebo nikdy, protože olympiáda je jednou za čtyři roky. A vydržet ještě čtyři další roky, v mém věku...
Tušíte, zda se pokusíte zkompletovat zlatý olympijský hattrick za čtyři roky v Tokiu?
Určitě házet nepřestanu. Nevím na jaké úrovni, ale budu sportovat dál. Mě prostě baví házet. Byť možná to někomu přijde úplně stupidní. Ale všechno ukáže až čas a nějaké pocity. Každopádně kdyby se mě někdo zeptal před závodem, tak moje odpověď by byla, že končím, protože nemám zapotřebí se tak hrozně nervovat. Fakt hrozný stav.
Přitom s přibývajícím věkem a zkušenostmi byste spíše měla být klidnější.
Ano, ale bohužel jsou nervy větší a větší. Asi bych měla vyhledat psychologa, co tady všichni používají. To si dělám srandu, ale fakt se mnou důležitost závodu mává. Starší lidi se prostě víc bojí, to je normální jev (krčí rameny).
Pomohlo vám, když jste během dne před závodem mluvila se synkem Jankem?
Tentokrát moc ne, protože byl smutný. Spíše mi prospělo, že jsem byla mimo vesnici a nocovala jsem s partnerem Lukášem a třemi dalšími kamarády v pronajatém apartmánu. Probírali jsme, jak byli na vodopádech Iguazu mezi Brazílií a Argentinou a neřešili jsme pořád házení.
