V srdci jsem pořád Češkou, říká medailová naděje Kateřina Nash

Získala si mě postupně. V lednu 2000 jsem tam šla studovat. Neměla jsem dlouhodobé plány. Ale začala jsem žít s Marcusem, do toho jsem dělala školu a lyžovala. V půlce studia jsem začala profesionálně jezdit na kole a zvykla jsem si na život tam. Prostě jsem si začala postupně tvořit takový ten dospělácký domov daleko od českého domova. A v Truckee je ten domov nádherný. Žijeme v horách, ke kterým jsem měla vždycky blízko. Jsem přece jen pořád holka ze Šumavy.

Krásně. Je top město se 16 tisíci obyvateli. Lyžařské středisko. Máme tam hory, ale i sluníčko. Lidi jsou tu hodně sportovně založeni. Nežijou jen prací jako ve velkých městech, ale prostě si život užívají. Váží si toho, že mohou trávit čas i venku na čerstvém vzduchu. Hodně frčí skialpinistické výšlapy, skoro všichni jezdí na kole.

Strašně. Bavíc nás to víc než běžky. Asi je to tím, že jsme s manželem oba závodně lyžovali a tohle je něco jiného. Navíc máme dva psy, maďarské ohaře, a všude chodí s námi. Už jsme vylezli na pořádné kopce a pejsci se od nás nehnou. I když v metru prašanu kolikrát ani nejsou vidět. Jsou to naše bezva holky. Já na zvířata nikdy moc nebyla, ale teď si je užívám.

Ráda se vracím do Čech, ale pocitově jsem už doma spíš v Americe. Tam mám momentálně hlavní domov. Ta maminkovská péče občas chybí, ale ve 34 se o sebe musíme postarat sami...

Tam budu vždycky Češkou. Nic na tom nezmění ani to, kdybych žila dalších dvacet let v Kalifornii. Reprezentovala jsem Česko jako sportovkyně a nikdy jsem nepřemýšlela, že bych na tom něco měnila. Prostě jsem Češka žijící v USA.

Asi jo, ale nějak nemám potřebu to řešit. Žiju v Americe na zelenou kartu a ta mi dovoluje všechno. Nemůžu jen k volbám, ale kvůli tomuhle to rozhodně měnit nebudu. Můj manžel se navíc narodil v Anglii, má evropský pas a není pro nás problém být kdekoliv na světě.

Někdy je to lepší, někdy horší. On létá ze San Francisca do Hongkongu třikrát za měsíc. Pracovní turnus mu začíná v pondělí a ve čtvrtek je zpátky. Pak je týden doma. Takže se doma občas střídáme, ale jsme si aspoň vzácnější.

Záleželo by na pracovních možnostech. Marcusova letecká společnost má nějaký základny v Německu. Mohl by se asi přesunout jinam, ale pak už by se nedostal do toho San Franciska, které je hrozně žádané. Momentálně žádné plány na stěhování nemáme.

To je taky pořád otevřené... Mateřský pudy se mnou zatím moc necukají, ale ve 34 letech nad tím musím začít přemýšlet.

Zatím jsem se soustředila jen na tuhle sezónu. Smlouvu mám do konce roku a koncem léta se budeme s týmem bavit, co dál. Zamyslím se a uvidím... Ale v lednu se jede poprvé mistrovství světa v cyklokrosu v Americe, u toho bych chybět nechtěla. Kolo mě pořád baví.

Smyslem sportu jsou vítězství. Projet první cílem a dokázat nejen těm ostatním, ale i sobě, že jsem nejlepší, to je motivace. My sportovci jsme na sebe docela tvrdý a chceme vždycky víc, než je někdy možný. Ale jestli bude nebo nebude medaile, můj život se tím nějak zásadně nezmění.

Úplně. Byl to zásah do života, se kterým jsem se dodnes nesmířila. Člověk nesmí myslet jen na tu tragédii, ale vzpomínám hlavně na to dobré, co jsme spolu za krátkou dobu prožily.

Byla jen o rok starší. Všechno jsme dělaly spolu, byly jsme nerozlučná dvojice. Vím, že život musí jít dál, ale není moc dní v roce, kdybych si na sestru nevzpomněla. Když přijedu domů do Prachatic, vždycky se za ní na hřbitově stavím. Ale mám pocit, že je se mnou pořád.

Myslím, že jo. Ona mi pomohla ke spoustě věcí, abych si za nimi ve svém životě šla. A když se stala ta tragédie, já si uvědomila, že jsou v životě i jiné hodnoty. My si často děláme hlavu z hovadin, ale když si projdete tím, co zažila naše rodina, úplně přehodnotíte priority.