Článek
Dlouho a možná navždy si budeme pamatovat vítězné gesto devětadvacetiletého českého reprezentanta a následné ulehnutí na dráhu. Po pár desítkách sekund se zvedne a znovu mává tribunám. Přichází k němu olympijský vítěz ze Sydney, dnes poražený, Estonec Erki Nool. Velký soupeř i kamarád. Zvedá mu ruku na znamení, že Roman Šebrle je novým desetibojařským olympijským králem.
Kdo také jiný než muž, který jako první na této planetě překonal bájnou hranici 9000 bodů. Kdo jiný než atlet, který přestál zranění i bolest, vždy se vrátil a od olympijského stříbra v Austrálii by spočítal na prstech jedné ruky porážky na velkých závodech. Teď je tím největším na desetibojařském Olympu. Vždyť o 46 bodů překonal dvacet let starý olympijský rekord Brita Thompsona.
Polibek z nejsladších
Svoji manželku Evu líbal určitě tisíckrát, ale jsou polibky, na které se nezapomíná. Třeba ten úplně první, svatební, po narození dítěte a určitě k nim patří i ten, který dostal jako olympijský vítěz. Ty jsou nejsladší.
"Vnímal jsem české fanoušky i vlajky na tribunách, závěr patnáctistovky jsem si vychutnával. Když jsem vstal z dráhy, běžel jsem k místu, kde seděli manželka Eva, táta, trenér Dalibor Kupka a přátelé. Manželka mi dala českou vlajku, s níž jsem pak obíhal stadión. Ten pozdní večer, nejkrásnější v mojí kariéře, jsem si nádherně vychutnal. Ale musím přiznat, že to byl také nejtěžší desetiboj v mém životě," vyprávěl.
"Chci poděkovat všem, kteří mi pomáhali a drželi palce. Nemohu je vyjmenovat, tak alespoň zmiňte, že největší díky patří mojí rodině, dědovi, strejdovi, který nedávno umřel, trenérovi, realizačnímu týmu, naší atletické skupině, lékařům a masérům, Dukle, České olympijské a všem, kteří mi pomáhali a drželi palce. Každému patří kousek té medaile," říkal dojatě a bylo na něm vidět, že tenhle urostlý tvrďák nemá daleko k slzám. Proč ne, i velcí chlapi mohou plakat.
Krásný příběh
Dva dny, které mu daly pořádně zabrat, už jsou minulostí, ale cesta ke zlatu byla dlouhá a bolestivá, nervózní a plná zmatků, aby pak skončila splněním zlatého snu.
"Devětatřicet chlapů na startu, to jsem nezažil. Dlouhá čekání na jednotlivé pokusy nemám rád. Snažil jsem se, aby ten první byl nejlepší. A pak místo odpočinku hned další disciplína. Třeba mezi výškou a čtvrtkou jen čtvrt hodiny. Po třech stech metrech jsem také myslel, že padnu do bezvědomí. Už jsem chtěl jen doběhnout. Jakkoliv. Byl jsem totálně na dně. To byl nejtěžší okamžik závodu. Byl jsem také hrozně nervózní," ohlédl se za prvním dnem.
Ani ten druhý nebyl lehký. Zpočátku mu Kazach Karpov unikal, ale Šebrle měl pořád situaci pod kontrolou.
"Když jsem o tyči skočil těch 500, už jsem věřil, že vyhraji. Neříkal jsem to nahlas, abych nic nezakřikl, ale cítil jsem, že v oštěpu naženu body. Chtěl jsem rozhodnout před patnáctistovkou, abych ji mohl běžet podle svého. To se povedlo. Oštěp moje přání potvrdil. Už první pokus byl daleko a třetí prakticky rozhodl. A pak přišel ten krásný závěr. Kolo před koncem už jsem definitivně uvěřil, že to takhle dopadne. Za cílem ze mne všechno spadlo," usmíval se.
Gratulace od Klause, Změlíka i Reichla
Noc byla dlouhá a krásná, ale po ní přišel další hektický den... "Takový závod se v hlavě vrací, máte před očima rozhodující okamžiky. Je to jako video. Nezapomenutelný příběh. Středa už byla normálním dnem, i když jsem přijímal gratulace," říkal Šebrle.
Blahopřál mu i prezident republiky Václav Klaus, přišly mu esemesky od Roberta Změlíka, olympijského vítěze z Barcelony, a kamaráda Roberta Reichla, člena vítězného hokejového týmu z olympiády v Naganu. "Vítali mě v klubu," smál se.
Místo klidného dne a výletu s rodinou na pláž ho včera čekala spousta doprovodných akcí. "Ale věděl jsem o nich a těšil se na ně, i když to moc nemusím. Slávu nechám raději Honzovi Železnému. Bude mít čtvrté olympijské zlato a bude slavnější. Zlato mě určitě nezmění. Zůstanu svůj. Ani olympijské vítězství není důvodem nosit nos nahoru. To nemám ve zvyku, pořád budu Roman Šebrle..."
