Článek
Naplnily dny v olympijské vesnici vaše představy, s nimiž jste do Londýna na první hry v sedmadvaceti letech cestovala?
Mám skvělé pocity, fantastické zážitky. Všichni mi říkali, že olympiáda je výjimečná a měli pravdu. Je super být mezi šampióny, kteří jsou ve vesnici. Vidět je, stravovat se s nimi. Byla jsem z vesnice pro sportovce překvapená, protože před příjezdem jsem neviděla žádné obrázky. Je tam hodně zeleně, moc se povedla.
Neuvažovala jste třeba po vzoru Petry Kvitové, že budete bydlet ve Wimbledonu, kde se hrají tenisové zápasy, a vyhnete se cestování z vesnice?
Ne, i když ta myšlenka byla lákavá. Jízda autobusem na trénink trvá hodinu a čtvrt. Ale kvůli atmosféře bylo rozhodnutí správné.
Ve čtrnácti jste utrpěla vážný úraz hlavy, v jehož důsledku jste později musela na operaci kvůli otoku v hlavě. Poté vás stíhaly další trable jako infekční mononukleóza či zlomenina nohy. Je olympiáda náplastí na všechny zdravotní patálie, jimiž jste si prošla?
Samozřejmě ano. Ale není to tak, že bych si tyhle věci připomínala na kurtu. Nemyslím na ně. Užívám si atmosféru her a neřeším, co bylo. Nicméně je pravda, že odříkání, cestování a dřina, která provázela po zranění cestu za výhrami, se dočkalo zúročení. Olympiáda je fakt sladkou třešničkou.
Snila jste tehdy o účasti na největší sportovní události světa?
Vůbec nikdy! Když jsem byla malá, pravidelně jsem se dívala na zahajovací ceremoniál. Ostatní soutěže jsem pak už tolik nehltala, ale start olympiády mi nikdy neuniknul. Fascinovalo mě to. Těšila jsem se, až půjde výprava České republiky a uvidím naše sportovce s vlajkou. A nyní jsem měla sama příležitost být na ploše. Přestože už v sobotu hrajeme čtyřhru, neomluvila jsem se. Nemohla jsem si nechat ujít zapálení ohně.
Už několik let žijete v Paříži a otevřeně přiznáváte, jak moc vám přirostla k srdci. S jakými pocity jste tedy prožívala zahájení?
Je pravda, že se ze mě už možná stává Francouzka kvůli některým jejich zvykům, které jsem si zamilovala a propadla jim. A Paříž miluji. Je to pro mě nejhezčí město na světě. Její minulost, skvostná architektura, možnosti toho města, které dýchá historií, místní zvyky, kouzelné kavárny... Ale i přes tohle všechno zůstanu vždy Češkou, byť se to někomu může zdát zvláštní.
Co jste si v městě nad Seinou nejvíce zamilovala?
Líbí se mi, že si Francouzi na sebe dokáží najít čas. Zajdou si na kávu, uvolní se, klábosí, nejsou ve stresu. Miluju, když na jaře vysvitnou první sluneční paprsky a oni ještě v čepicích, kabátech či zimních bundách sedí na terasách s kávičkou. Slunce je rozehřeje, jsou pak otevřenější, což se u nás rozhodně nestává.
Usadíte se ve Francii natrvalo?
Zatím jsem tak daleko nepřemýšlela, i když mnozí lidé kolem mě jsou přesvědčení, že se tak stane. Ale bude záležet na mnoha okolnostech. Nejsem si tím jistá. Je něco jiného žít v Paříži vlastně jen mezi tenisovými turnaji, kdy si po cestování mohu město vychutnat. A zcela odlišné je pak pracovat na jednom místě, kde jste dnes a denně.
Jak často se vlastně dostanete domů?
Ne tak, jak bych si přála. Rodiče jsou občas smutní, že mě nemohou vidět, jak by si přáli. Ale musí to akceptovat a pochopit, protože tenisová kariéra není tak dlouhá.
