Článek
Poprvé na olympiádě a hned bronzový to musí být skvělý pocit...
A také je! Jsem šťastný, že jsem získal medaili. Chtěl jsem to zkusit ještě na těch 236 a bojovat o stříbro, ale už jsem neměl síly. Dal jsem je všechny do pokusu na 234, kdy to bylo hop a nebo trop. Soupeřů zvučných jmen jsem se nebál.
Nebyl to velký risk, vynechat třetí pokus na 232 cm a zkusit to o dva centimetry výš?
Svaťa Ton to udělal přede mnou a já to bral jako dobrý nápad. Skákat potřetí těch 232 nemělo valný smysl, nebyla by medaile. Takhle jsem věděl, že mám šanci nejméně na bronz a věřil jsem si. Nebyl to hazard, ale zdravé riziko. Cítil jsem v sobě sílu. Dal jsem do toho všechno a ještě jsem měl rezervičku. Mám docela pevné nervy, nebál jsem se toho, ale kdybych se tady měl rozeskakovat o medaili, nevím, jestli bych to zvládl.
Co vám prolétlo hlavou, když jste se přenesl přes laťku?
To ani nevím. Vůbec si neuvědomuji, jak jsem se rozbíhal a skočil. Potom jsem lítal a řval jako pominutý. V životě jsem z ničeho neměl takovou radost. Nevím, co jsem křičel, ale měl jsem chuť oběhnout celý stadión. Tato pocta ale patří vítězi. Vychutnám si ji příště. Vletěl jsem Sváťovi do náruče a on mi řekl, ať jsem v klidu, že ještě budu skákat a vyhraju.
V pátek jste si stěžoval na bolesti kolena...
Dnes jsem byl jako úplně nový člověk. Dali mě dohromady lékaři a fyzioterapeuti, především Brejcha, Sýkora a Křížek. Také mi pomohl jeden mystik ze Slovenska, na něhož jsem získal kontakt. Když jsem zavřel oči, cítil jsem, jak mi dodává energii.
Nebál jste se v závěru o bronz?
Trochu ano. Nechtěl jsem se dívat, pak jsem se otočil k laťce. Když Nieto lehce shodil, ulevilo se mi, ale nedával jsem to najevo. Pořád jsem měl naději se přes laťku dostat posledním pokusem.
Když jste se poprvé rozbíhal na 236 cm, napadlo vás, že to je o zlato?
Napadlo... Ten pokus nebyl tak špatný, ale padl jsem na laťku. Už jsem se kromě toho, že mi chyběly síly, ani nedokázal zkoncentrovat.
Líbila se vám atmosféra?
Ohromně. Bylo to drama a celý stadión ho prožíval s námi. Cítil jsem podporu českých fanoušků a sportovců. Byl to životní zážitek a můj největší závod.
Jak medaili oslavíte?
Už se těším na pivo, ale moc jich nebude. Zítra mě čekají povinnosti.
Vy jste měl letos i maturovat...
Na sportovním gymnáziu ve Vítkovicích mi vyšli vstříc, ale maturita mě nemine. Jdu na ni na podzim po olympiádě. Na medailovou protekci spoléhat nebudu. Měl jsem tu učivo, ale neotevřel jsem ho. Leda že bych si teď, až přijedu do olympijské vesnice, otevřel matematiku...
Cítíte se už výškařsky vyzrálý?
Kdepak! Pořád toho je hodně, co musím zlepšovat.
